Článek
Ochrana selhala a já nevím s kým: když realita předběhne romantiku
Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát takový příběh. Ne proto, že bych byla svatá, ale protože jsem vždycky patřila mezi ty zodpovědné. Holka, co má v kabelce kondomy, aplikaci na plodné dny a kamarádky, které varuje před „tím typem chlapů“. A pak se mi to stalo. Mně. Přesně té, co si myslela, že má všechno pod kontrolou.
Začalo to úplně nevinně. Firemní večírek, prosecco, trochu flirtu a pocit, že po měsících práce si zasloužím trochu vypnout. On byl okouzlující, vtipný, lehce tajemný. Ten typ muže, který se dívá přímo do očí a vy máte pocit, že jste jediná žena v místnosti. Říkejme mu třeba Marek. Nebo Adam. Upřímně? Už si ani nejsem jistá, jak se vlastně jmenoval.
Jedna sklenička, druhá, třetí. Smích, doteky, taxík. Byt, co voněl cizím parfémem a svobodou. Byla jsem dospělá, věděla jsem, co dělám. Vytáhla jsem ochranu, on kývl, všechno proběhlo tak, jak má. Žádné drama, žádné riziko. Aspoň jsem si to myslela.
O tři týdny později jsem seděla na okraji vany s plastovou tyčinkou v ruce a sledovala dvě čárky, které mi během pár vteřin převrátily život naruby. Nejdřív jsem se smála. Nervózně, hystericky. Pak jsem brečela. A pak jsem začala počítat.
A v tu chvíli mi došlo něco horšího než samotný výsledek. Já si vlastně nejsem jistá, kdo přesně by mohl být otcem. Ten večer totiž nebyl jediný. Byl ještě jeden. O pár dní dřív. Jiný muž, jiná situace, stejný scénář. Ochrana, důvěra, pocit, že se to prostě nemůže stát.
Jenže stalo.
Najednou jsem měla v hlavě chaos. Ne romantické vzpomínky, ale tabulku v Excelu. Data, jména, kalendář. Realita, která brutálně předběhla všechny moje představy o lásce, vztazích a „až to přijde, budu to vědět“.
Ne, nevěděla jsem. Nevím.
Bulvár miluje příběhy o nechtěných těhotenstvích, celebritách a skandálech. Jenže tohle není příběh z titulní strany, tohle je tichá noční panika obyčejné ženy, která si myslela, že má život pod kontrolou. A teď řeší, jestli má vůbec komu napsat zprávu typu: „Ahoj, musíme si promluvit.“
Protože co vlastně říct? „Možná jsi otec mého dítěte“ zní jako věta z laciného seriálu. Jenže když jste to vy, není to drama pro zábavu. Je to realita, co vás budí ve tři ráno.
Nejhorší na tom není strach z budoucnosti. Je to stud. Ten tichý, vnitřní. Stud z toho, že jsem byla neopatrná. Že jsem si myslela, že technika a rozum porazí náhodu. Že jsem se spolehla na něco, co mělo fungovat.
A taky zvláštní pocit, že romantika je vlastně strašně křehká. Všechno to, co si malujeme – osudové setkání, jiskra, chemie – může během jediné minuty vystřídat lékařská fakta, testy z lékárny a googlení slov jako „pravděpodobnost otěhotnění“.
Najednou neřeším, jestli mi někdo píše dobré zprávy nebo jestli má smysl vztah. Řeším krevní skupiny, termíny a genetiku. Místo motýlků v břiše mám svíravý uzel.
A možná největší paradox? Nejsem si jistá, jestli chci znát odpověď. Protože jakmile budu vědět s kým, už nebude cesty zpět. Už to nebude „možná“. Bude to konkrétní muž, konkrétní život, konkrétní rozhodnutí.
Do té doby žiju v podivném mezisvětě. Mezi minulou nocí plnou flirtu a budoucností, která se rýsuje až moc reálně. Mezi romantikou, která měla být jen hezkou epizodou, a realitou, která mi možná změní celý příběh.
Ochrana selhala. A s ní i moje jistota, že mám věci pod kontrolou. A tak tu sedím, ženská po třicítce, s telefonem v ruce a otázkou, kterou jsem si nikdy nechtěla položit: komu vlastně budu jednou říkat „my“?
