Článek
Okolí mi říkalo, že mám ideálního partnera. Já se cítila strašně sama
Když se mě někdo zeptal, jak se mám ve vztahu, automaticky jsem odpovídala: „Skvěle.“ Ne proto, že by to byla pravda, ale proto, že to ode mě všichni očekávali. Měla jsem muže, kterého mi záviděly kamarádky, schvalovali rodiče a obdivovali kolegové. Byl pozorný, slušný, úspěšný. Ten typ, u kterého vám okolí říká: hlavně ho nepustíš, takového už nenajdeš.
A já si dlouho myslela, že problém jsem já.
Navenek jsme působili dokonale. Fotky z dovolených, společné večeře, úsměvy, objetí. Všechno sedělo. On byl galantní, nikdy nezapomněl na narozeniny, nosil mi kávu do postele, psal mi zprávy během dne. Když jsem byla nemocná, staral se. Když jsem měla stres, uklidňoval mě. Nedával mi žádný důvod k pochybnostem.
A přesto jsem se vedle něj cítila neviditelná.
Ne osamělá ve smyslu, že bych byla sama. Ale osamělá v tom nejhorším možném způsobu – že jsem s někým, kdo je mi blízko fyzicky, ale vzdálený emočně. Povídali jsme si o práci, o plánech, o běžných věcech. Nikdy jsme se nehádali. Ale nikdy jsme se ani skutečně nedotkli toho, co se děje uvnitř mě.
Když jsem byla smutná, snažil se to „vyřešit“. Nabídl řešení, rady, logiku. Ale neptal se, jak se cítím. Když jsem mluvila o svých obavách, poslouchal, ale jakoby přes sklo. Jako kdyby moje emoce byly cizí jazyk, kterému rozumí jen částečně.
Postupně jsem se přestala svěřovat. Ne proto, že by mi zakazoval mluvit, ale protože jsem cítila, že to stejně nikam nedopadne. Že moje slova se ztratí někde mezi jeho rozumem a snahou být „správný partner“.
A tak jsem se začala uzavírat. Smát se, když jsem měla chuť brečet. Říkat „v pohodě“, i když jsem byla prázdná. Hrát roli spokojené ženy ve vztahu, který všichni obdivují. Protože kdo by si stěžoval na ideálního chlapa?
Nejtěžší bylo poslouchat okolí. „Ty máš takové štěstí.“ „Kéž bych měla doma někoho jako ty.“ „Hlavně si ho važ, takoví už nejsou.“ A já pokaždé cítila bodnutí v žaludku. Protože jsem věděla, že kdybych řekla pravdu, nikdo by mi nevěřil. Že bych vypadala jako nevděčná, rozmazlená, přecitlivělá.
Jak si můžeš připadat sama, když máš všechno?
Jenže samota není o tom, kolik lidí máte kolem sebe. Je o tom, jestli se s někým můžete cítit opravdově. Jestli můžete být slabá, zmatená, tichá, rozbitá. A já jsem vedle něj byla pořád jen „v pořádku“. Funkční. Stabilní. Uhlazená.
Sex byl podobný. Nebyl špatný. Ale nebyl ani blízký. Chyběla mi vášeň, ale hlavně spojení. Ten pocit, že jste s někým nejen tělem, ale i hlavou a srdcem. Leželi jsme vedle sebe a já měla pocit, že se dotýkám cizího člověka, kterého vlastně znám až moc povrchně.
Zlom přišel jednoho večera, kdy jsem seděla vedle něj na gauči a uvědomila si, že bych klidně mohla zmizet z místnosti – a on by si toho všiml až za chvíli. Ne proto, že by byl necitlivý. Ale proto, že jsme spolu byli spíš ze zvyku než ze skutečného propojení.
Tehdy mi došlo, že ideální partner neznamená ideální vztah. Že někdo může splňovat všechny „správné“ vlastnosti, a přesto vás nevidět. Ne doopravdy.
Rozchod byl pro okolí šok. Nikdo to nechápal. „Vždyť vám to tak slušelo.“ „Co víc jsi ještě chtěla?“ A já jsem poprvé dokázala odpovědět upřímně: chtěla jsem se necítit sama ve vztahu.
Dnes už vím, že samota ve dvou je horší než samota o samotě. Protože tam aspoň víte, na čem jste. Zatímco ve vztahu, který všichni považují za dokonalý, se můžete ztratit tak tiše, že si toho dlouho nevšimnete ani vy sama. Až jednoho dne zjistíte, že máte všechno – jen ne sebe.
