Článek
Proč jsou mladí lidé psychicky horší než generace jejich rodičů?
Téma psychického zdraví mladých se v posledních letech objevuje stále častěji. Roste počet diagnóz úzkostných poruch, depresí, poruch příjmu potravy i pocitů vyhoření u lidí, kteří ještě ani nezačali plnohodnotný pracovní život. Mnoho rodičů i prarodičů na to reaguje stejnou otázkou: jak je možné, že mladí nezvládají život, když se mají objektivně lépe než kdykoliv dřív?
Mají více možností, vyšší životní úroveň, dostupnější vzdělání, technologie, komfort. Přesto jsou psychicky vyčerpanější, nejistější a úzkostnější. Na první pohled to působí jako paradox. Ve skutečnosti ale nejde o slabší generaci, spíš o úplně jiný svět.
První zásadní rozdíl je v tempu života. Generace rodičů vyrůstala ve světě, kde bylo tempo pomalejší a hranice jasnější. Práce končila odpoledne, informace přicházely omezeně, srovnávání probíhalo v rámci malé sociální skupiny. Dnes je mladý člověk neustále vystaven podnětům. Telefon nikdy nezhasíná, pracovní i studijní tlak se mísí se soukromím, odpočinek je často jen další forma digitální aktivity.
Mozek mladých lidí je permanentně stimulovaný. Neustálé notifikace, sociální sítě, multitasking a informační přetížení vedou k chronickému stresu. Nervový systém nemá prostor se skutečně vypnout. Výsledkem je dlouhodobé napětí, únava, poruchy spánku a snížená schopnost regulovat emoce.
Druhý rozdíl je v sociálním srovnávání. Dříve se lidé porovnávali se sousedy, spolužáky nebo kolegy. Dnes se mladí porovnávají s ideálními verzemi tisíců lidí na internetu. Vidí úspěchy, krásu, výkony, cestování, dokonalé vztahy. Nevidí ale běžnou realitu, problémy, selhání, únavu.
Tím vzniká trvalý pocit, že nejsou dost dobří. Že zaostávají. Že by měli stíhat víc, vypadat lépe, vydělávat víc, žít zajímavější život. Psychika je pod tlakem ideálů, které jsou často nereálné, ale působí jako norma.
Dalším faktorem je rozpad tradičních jistot. Generace rodičů měla jasnější strukturu života. Studium, práce, rodina, stabilní zaměstnání, předvídatelná budoucnost. Dnešní mladí žijí ve světě nejistoty. Práce je nestabilní, bydlení nedostupné, vztahy křehké, budoucnost nejasná.
Mnoho mladých lidí nemá pocit, že mají kontrolu nad svým životem. I když se snaží, studují, pracují, investují energii, nevidí jistý výsledek. To vytváří dlouhodobou úzkost a pocit marnosti. Mozek se učí, že úsilí nemusí vést k bezpečí.
Zásadní rozdíl je také v emoční výchově. Generace rodičů byla vychovávána spíš k odolnosti než k otevřenému vyjadřování emocí. Problémy se často potlačovaly, neřešily, vydrželo se. Dnešní mladí mají větší citlivost k vnitřním stavům. Umí pojmenovat pocity, mluví o nich, ale zároveň jsou méně zvyklí na frustraci, dlouhodobé nepohodlí a selhání.
Nejde o slabost, spíš o jiný typ psychického nastavení. Mladí jsou více introspektivní, vnímaví, ale zároveň zranitelnější vůči tlaku a přetížení.
Velkou roli hraje i sociální izolace. Paradoxně v době neustálého propojení se mnoho mladých cítí osamělejší než generace jejich rodičů. Kontakty jsou povrchnější, vztahy nestabilnější, chybí hlubší pocit sounáležitosti. Lidská psychika je ale stavěná na blízkost, fyzický kontakt a stabilní sociální vazby.
Když chybí, roste úzkost i deprese.
Nelze také opomenout fakt, že se dnes o psychickém zdraví víc mluví. Mnoho problémů existovalo i dřív, ale byly skryté, nediagnostikované a tabuizované. Lidé trpěli, ale nemluvilo se o tom. Dnes jsou potíže viditelnější, pojmenované a zaznamenané ve statistikách.
To vytváří dojem, že je psychických problémů víc než kdy dřív. Částečně to pravda je, ale částečně jde i o větší otevřenost.
Zásadní otázka tedy není, proč jsou mladí horší než jejich rodiče. Spíš proč by měli být lepší, když vyrůstají v prostředí, které je psychicky extrémně náročné.
Nejsou slabší. Jsou jen vystavení tlaku, jaký předchozí generace nezažily. Tlaku výkonu, srovnávání, nejistoty, informačního chaosu a rozpadlých jistot.
Psychické potíže mladých nejsou selháním jednotlivců. Jsou signálem společnosti, která se změnila rychleji, než se lidská psychika stihla přizpůsobit.
Možná tedy nejde o to, že by mladí byli horší. Možná jen žijí v době, která je pro lidskou mysl mnohem těžší, než si jsme ochotni připustit.
