Článek
Proč mě vyčerpává small talk a co se děje v mém mozku. Kdybych měla popsat jednu společenskou situaci, která mi bere nejvíc sil, nebyla by to hádka, pracovní prezentace ani náročný rozhovor. Bylo by to: „A jak se máte?“ „Co děláte?“ „To je ale počasí, že?“ Tři věty, které slyším pořád dokola a po kterých mám chuť jít domů a na tři hodiny nemluvit s nikým.
Dlouho jsem si myslela, že jsem prostě divná. Že neumím konverzovat, že jsem asociální, že mám nějaký sociální blok. Ostatní lidé small talk zvládali s lehkostí. V kavárně, na chodbě v práci, na rodinných oslavách. Mně se u toho svíral žaludek a v hlavě běžela otázka: proč mě to tak strašně unavuje, když se vlastně nic neděje?
Postupně jsem zjistila, že problém není v neschopnosti mluvit, ale v tom, jak můj mozek zpracovává informace. Při small talku totiž neřeším jen slova, ale i tón hlasu, mimiku, energii druhého člověka, správné reakce, společenská pravidla a vlastní vnitřní tlak, abych působila normálně. Všechno najednou.
Zatímco extrovertnější lidé jedou v autopilotu, já mám pocit, že řídím letadlo bez instruktora. Neustále kontroluji, jestli odpovídám správně, jestli se směju ve správný moment, jestli nejsem příliš tichá nebo naopak moc osobní. Mozek jede na plné obrátky, ale výsledek je prázdný obsah.
Psycholog mi to vysvětlil jednoduše: pro některé lidi je small talk mentálně náročný, protože nedává dostatečný smyslový ani emoční přínos. Mozek musí vydávat energii, ale nedostává za to nic zpátky. Žádnou novou informaci, žádné propojení, žádnou hloubku. Jen povrchní výměnu signálů.
Je to, jako bych měla výkonný procesor, který je určený na složité úkoly, ale někdo po mně chce, abych ho používala jen na jednoduché klikání myší. Technicky to zvládnu, ale systém se nudí, přehřívá a vyčerpává.
Navíc jsem zjistila, že při small talku se aktivuje moje zvýšená citlivost na sociální podněty. Vnímám atmosféru, napětí, trapné pauzy, nevyslovené emoce. To, co jiní ani nezaregistrují, já zpracovávám jako plnohodnotná data. A čím víc lidí kolem, tím víc dat, tím větší únava.
Proto mě paradoxně méně unaví dvouhodinový hluboký rozhovor s jedním člověkem než deset minut povídání na firemním večírku. V hluboké debatě totiž mozek dostává strukturu, směr, emoce, význam. Vím, proč mluvím a kam rozhovor směřuje. Nemusím se přetvařovat, nemusím hrát roli, nemusím filtrovat každou větu.
Small talk je pro mě jako běh na místě. Hodně pohybu, žádný posun. A mozek nemá rád neefektivitu.
Dlouho jsem se snažila se změnit. Učila jsem se fráze, nacvičovala reakce, sledovala, jak to dělají ostatní. Ale čím víc jsem se snažila zapadnout, tím víc jsem byla vyčerpaná. Až mi došlo, že možná není problém ve mně, ale v očekáváních.
Ne každý mozek je nastavený na povrchní sociální výměnu. Některé mozky jsou stavěné na hloubku, analýzu, pozorování. Potřebují smysl, ne formu. A když ho nedostanou, reagují únavou, přetížením a potřebou stáhnout se do ticha.
Dnes už small talk neberu jako osobní selhání. Beru ho jako signál. Když mě vyčerpává, znamená to, že jsem v prostředí, které mi nesedí. Že dávám energii, ale nedostávám zpět. A že můj mozek mi jen slušně říká: tady nejsi doma.
A možná je to v pořádku. Možná není cílem zvládat všechny typy konverzací, ale najít ty, u kterých se nemusím nutit být někým jiným. Protože nejvíc energie mi dnes paradoxně dává ticho. A rozhovory, které nejsou o počasí, ale o tom, co se děje uvnitř.
