Článek
Sex máme. To je na tom to nejabsurdnější. Kdybych ho neměla, bylo by to jednoduché. Mohla bych si říct: jasně, chybí intimita, chybí dotek, chybí tělesnost. Jenže my se dotýkáme. Objímáme se. Spíme spolu. Všechno formálně funguje.
A přesto mám pocit, že jsem se ocitla ve vztahu, kde je tělo přítomné, ale duše někde jinde.
Ležíme vedle sebe v posteli, všechno proběhne tak, jak má, a já se po tom necítím blíž. Necítím spojení. Necítím, že by se mezi námi něco skutečně potkalo. Jen mám pocit, že jsme si navzájem splnili povinnost. Jako bychom si odškrtli kolonku „intimita“ v partnerském checklistu.
A pak jdu druhý den po ulici, někdo se na mě podívá, usměje se, prohodí pár slov – a mně se stáhne žaludek. Ne proto, že bych ho chtěla. Ale proto, že cítím něco, co doma necítím už roky: zájem. Napětí. Přítomnost.
Najednou si uvědomím, že mě víc přitahuje cizí muž, který o mně nic neví, než ten, který zná každou moji vrásku, slabost i historii.
A to je hrozně nepříjemná pravda.
Můj partner není špatný. Neublížil mi. Nezanedbává mě. Stará se. Ptá se, jak se mám. Jenže už se mě neptá do hloubky. Neptá se, co prožívám. Co cítím. Po čem toužím. A já se ho přestala ptát taky. Protože odpovědi jsou pořád stejné. Práce. Únava. Povinnosti.
Naše rozhovory jsou bezpečné. Praktické. Funkční. A strašně prázdné.
Sex se stal jediným místem, kde se ještě fyzicky potkáváme. Jenže fyzické setkání bez emocionální blízkosti je zvláštní druh osamělosti. Ležíte s někým, kdo vás zná, a přesto máte pocit, že se vás vlastně nikdo nedotýká doopravdy.
A tak si začnu všímat cizích mužů. Ne těch dokonalých. Spíš těch obyčejných. Kolega, co se umí dívat do očí. Neznámý člověk v kavárně, co se ptá, jaký mám den. Někdo, kdo o mně nic neví, ale působí zvědavě.
A ta zvědavost je přesně to, co mi doma chybí.
Nejde o sex. Kdyby šlo o sex, řešila bych techniku, polohy, frekvenci. Jenže mě nepřitahuje jejich tělo. Přitahuje mě jejich pozornost. To, že se mě ptají. Že se smějí mým vtipům. Že mají pocit, že mě objevují.
Zatímco doma jsem dávno „hotová kapitola“. Přečtená kniha. Známý obsah.
Můj partner mě miluje. Ale už mě nehledá. Už mě nezkoumá. Už se nesnaží přijít na to, kým jsem teď. Protože mě má za zařazenou. Za jistou. Za součást života, která se nebude měnit.
Jenže já se měním. Jen ne s ním.
Psycholog by řekl, že mě nepřitahují cizí muži, ale pocit, který ve mně vyvolávají. Pocit, že jsem zajímavá. Že jsem viděná. Že mám v sobě něco, co stojí za pozornost. Možná má pravdu. Možná mi nechybí jiný muž. Možná mi chybí jiný druh vztahu v tom stejném.
Protože sex bez blízkosti je prázdný. A blízkost bez zvědavosti umírá.
Nechci odejít. Nechci nevěru. Nechci drama. Chci, aby se na mě někdo díval, jako bych nebyla samozřejmost. Aby se mě někdo ptal na věci, které se nedají zapsat do kalendáře. Aby se mě někdo dotýkal nejen rukama, ale i pozorností.
A tak žiju v paradoxu: mám partnera, se kterým sdílím postel, ale přitahují mě muži, se kterými bych si chtěla hlavně povídat.
Protože to, co mi chybí nejvíc, není sex.
Je pocit, že mě někdo skutečně vidí.
Ne jako partnerku. Ne jako roli.
Ale jako živého člověka, který se ještě pořád může stát něčím novým.
