Článek
Když jsem se přihlásila do reality show, připadala jsem si odvážná. Skoro hrdinská. Říkala jsem si, že už nechci být ta nenápadná holka z kanceláře, kterou nikdo nevidí a nikdo neposlouchá. Chtěla jsem změnu. Zážitek. Možná trochu slávy. Možná důkaz, že na něco mám.
Produkce mi volala skoro okamžitě. Byli nadšení. Prý mám „zajímavý příběh“, „silnou osobnost“ a „kamerově výraznou tvář“. To mi ego pohladilo víc, než bych chtěla přiznat. Najednou jsem si připadala výjimečná. Vybraná.
Před odjezdem jsem si představovala, jak budu působit. Vtipná, sympatická, přirozená. Lidi si mě zamilují. Budu ta normální holka, se kterou se každý ztotožní. Možná si mě všimne někdo z médií, možná přijde nabídka na spolupráci, možná se mi změní život.
Realita byla úplně jiná.
Už první den jsem pochopila, že to není žádná hra. Žádný „autentický experiment“. Byla to dokonale řízená továrna na emoce. Kamery všude. Mikrofony i na záchodě. Střih, který z vás udělá přesně to, co potřebují – hrdinku, blbku, hysterku nebo mrchu.
A hádejte, co udělali ze mě.
Stačilo pár situací. Jednou jsem se rozbrečela z únavy. Jindy jsem se pohádala s jednou soutěžící. Někde jsem řekla něco nešikovně, jinde jsem působila nejistě. Pro mě to byly normální lidské momenty. Pro ně ideální materiál.
Ve vysílání jsem se sama nepoznávala.
Sestříhali mě jako ubrečenou, závistivou, nestabilní ženskou, která si stěžuje, intrikuje a neumí ovládat emoce. Každá moje věta vytržená z kontextu. Každý pohled zpomalený. Každá slabost zdůrazněná.
Z obyčejné holky se stala karikatura.
A pak přišel internet.
Komentáře typu:
„To je největší kráva, co tam kdy byla.“
„Ta by potřebovala psychiatra.“
„Proč takové lidi vůbec pouští do televize?“
„Trapka, nula, ostuda.“
Lidi, kteří mě nikdy neviděli, nikdy se mnou nemluvili, měli najednou jasno, kdo jsem. Diagnózy, urážky, posměšky. Vznikly memy. Gify. Sestřihy mých „nejhorších momentů“, které se šířily po sociálních sítích.
Smáli se mi cizí lidé. Ale nejhorší bylo, že se mi začali smát i ti blízcí.
V práci si ze mě dělali legraci. „Tak co, celebrita?“ ptali se ironicky. Na rodinných oslavách padaly narážky. Kamarádi mi posílali screenshoty komentářů, prý „pro pobavení“. A já se pokaždé chtěla propadnout.
Když jsem se vrátila domů, myslela jsem, že se mi uleví. Že to skončí. Jenže ono to teprve začalo.
Nemohla jsem jít do obchodu, aniž by si mě někdo nefotil. Lidi si šeptali. Ukazovali si na mě. Někteří se smáli, jiní mi to řekli rovnou do očí: „Ty jsi ta trapná z televize, že jo?“
Ztratila jsem kontrolu nad vlastním obrazem. Nad tím, jak mě svět vidí. Už jsem nebyla člověk. Byla jsem postava. Vtip. Meme.
Začala jsem se stydět sama za sebe. Přestala jsem chodit ven. Vymazala jsem sociální sítě. Nemohla jsem se dívat do zrcadla, protože jsem tam viděla tu „televizní verzi“ sebe. Ne tu skutečnou.
Nejvíc mě bolelo zjištění, že s tím nemůžu nic dělat. Můžu vysvětlovat, obhajovat se, brečet, psát pravdu – ale nikoho to nezajímá. Lidi chtějí příběh. A ten můj už byl napsaný bez mého souhlasu.
Šla jsem do reality show, protože jsem chtěla být vidět. A vrátila jsem se jako někdo, koho vidí všichni, ale nikdo nezná.
Dnes už vím, že realita v reality show neexistuje. Existuje jen produkt. A vy jste surovina. Materiál. Maso na příběh.
Zaplatila jsem za to psychikou, reputací i pocitem vlastní hodnoty. Získala jsem „slávu“, kterou jsem nikdy nechtěla. Pozornost, která bolela. Popularitu, která byla postavená na posměchu.
A ta největší ironie?
Chtěla jsem, aby si mě lidé všimli.
Teď bych dala cokoliv za to, aby na mě zapomněli.
