Článek
Ke kartářce jsem šla úplně nevinně. Vlastně spíš ze srandy. Byla to taková ta klasická situace: rozchod, únava, pocit, že se život točí v kruhu a kamarádka, která prohlásí: „Hele, pojď, ta ženská mi fakt jednou trefila práci i ex.“
A já, racionální žena, co se směje horoskopům, jsem najednou stála před nenápadným bytem v činžáku a zvonila na zvonek se jménem, které znělo jako pseudonym z esoterického katalogu.
Čekala jsem svíčky, kouř, dramatickou hudbu a mystickou atmosféru. Realita? Umakartová kuchyň, kočka na lince, levný ubrus s mandalou a paní v teplácích, která se mě zeptala, jestli chci kávu nebo čaj.
Už v tu chvíli jsem měla odejít.
Posadila mě ke stolu, zamíchala karty a zeptala se, co mě trápí. Odpověděla jsem obecně: práce, vztahy, budoucnost. Chtěla jsem slyšet klasiku. Něco ve stylu: čeká vás změna, otevřou se nové cesty, musíte věřit sama sobě. Ideálně ještě, že mě potká osudový muž s tmavými vlasy a stabilním příjmem.
Místo toho otočila první kartu a řekla: „Vy už dávno víte, že ten vztah, ve kterém jste, je mrtvý. Jen se bojíte být sama.“
Zarazila jsem se. Já přece žádný vztah neměla. Nebo… měla? Takový ten poloviční. Neoficiální. Tajný. Komplikovaný. Ten, o kterém jsem nikomu neříkala, protože jsem si nebyla jistá, jestli vůbec existuje.
Druhá karta. „Ten muž má doma jinou ženu.“
Zasmála jsem se. Nervózně. Takový ten smích, kdy se člověk směje, aby nemusel zvracet. Řekla jsem jí, že je to blbost, že on je jen komplikovaný, že má složité období, že potřebuje čas.
Ona se na mě podívala stylem učitelky, která už slyšela všechny výmluvy světa. „On nepotřebuje čas. On potřebuje, abyste nic nevěděla.“
A pak to přišlo. Třetí karta. „Ta žena čeká dítě.“
V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Ne jako obrazně. Opravdu. Studený pot, tlak na hrudi, žaludek někde v krku. Najednou jsem neměla chuť na kávu, na čaj, na duchovno ani na život.
Řekla jsem jí, že to není možné. Že by mi to řekl. Že mě má rád. Že spolu plánujeme věci. Že mi posílá srdíčka.
Kartářka pokrčila rameny. „Lhaní je taky forma plánování.“
To byla věta, kterou jsem nechtěla slyšet. A už vůbec ne od cizí ženy v teplácích s kočkou.
Pak pokračovala. Že prý nejsem jediná. Že prý nejsem ani ta hlavní. Že prý jsem spíš únik, ventil, pauza od reality. Emoční dovolená.
A že prý on ví, že se na něj nikdy nezeptám přímo. Protože se bojím odpovědi.
A víte co je nejhorší? Že měla pravdu.
Celou dobu jsem tam seděla a v hlavě se mi promítaly všechny ty drobnosti, které jsem ignorovala. Proč mi nikdy neukázal byt. Proč mi nevolal večer. Proč byl o víkendech nedostupný. Proč byl vždycky „u rodiny“. Proč jsem ho nikdy nepotkala s přáteli.
Já jsem si myslela, že je tajemný. On byl jen obsazený.
Kartářka to zakončila větou: „Vy jste nepřišla zjistit budoucnost. Vy jste přišla potvrdit přítomnost, kterou už dávno tušíte.“
Zaplatila jsem, rozloučila se, vyšla ven a měla pocit, že jsem právě viděla film, ve kterém hraju hlavní roli, ale scénář se mi vůbec nelíbí.
Samozřejmě jsem mu hned nenapsala. Dva dny jsem dělala, že se nic nestalo. Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to náhoda, že je to obecné, že takové věci se dají říct komukoliv.
Třetí den jsem to nevydržela a zeptala se ho přímo. Jestli je s někým. Jestli je doma někdo jiný. Jestli mi lže.
Následovalo ticho. To nejhorší ticho. Ne to rychlé popření. Ale to dlouhé, těžké, pomalé ticho člověka, který v hlavě hledá, kterou verzi pravdy zvolit.
A pak napsal: „Je to složitější.“
V tu chvíli jsem věděla, že kartářka neměla křišťálovou kouli. Stačilo jí číst mezi řádky. A já jsem si za tu pravdu zaplatila tři stovky a kus iluze.
Od té doby už ke kartářkám nechodím. Ne proto, že bych jim nevěřila. Ale proto, že některé věci je jednodušší si dál nalhávat, než slyšet nahlas od cizí ženy v teplákách.
Protože největší magie není v kartách. Největší magie je v tom, jak dlouho dokážeme ignorovat pravdu, když se nám nehodí do příběhu, který si o svém životě vyprávíme. A někdy stačí jedna otočená karta, aby se z romantického románu stal bulvární thriller.
