Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že se dožiju doby, kdy bude svíčková považovaná za zdravotní hrozbu. Ne alkohol, ne cigarety, ne stres, ale omáčka z kořenové zeleniny, smetany a masa. Pokrm, na kterém vyrostly celé generace. Pokrm, který přežil války, socialismus i tři měnové reformy. Ale nepřežil moji snachu.
Přišla jsem k nim na víkend s tím, že uvařím oběd. Klasika. Nedělní rodinný rituál. Už jsem si v hlavě plánovala, jak budu krájet mrkev, celer, petržel, jak zatáhnu maso, jak se bude celý byt plnit vůní. Vnučka pobíhá kolem, syn se těší, já spokojená, že jsem zase jednou potřebná.
A snacha mi oznámila, že svíčkovou vařit nemůžu.
Prý je toxická.
Chvíli jsem si myslela, že žertuje. Zeptala jsem se, jestli myslí špatné maso, zkaženou smetanu nebo alergii. Ne. Myslela to vážně. Prý kombinace tuků, cukrů, bílé mouky a červeného masa je „čistý zánět na talíři“.
Zánět. Moje svíčková. Recept z roku 1964. Když jsem ji vařila, nikdo neměl zánět. Lidi měli maximálně hlad.
Tak jsem se zeptala, co by si tedy představovala. Odpověděla, že by bylo lepší něco „lehčího“. Třeba quinoa s pečenou zeleninou. Nebo bowl s hummusem.
Nevěděla jsem, co je bowl. A upřímně, ani jsem to vědět nechtěla.
Ale dobře. Řekla jsem si, že se přizpůsobím. Nechci být ta klasická tchyně, co prosazuje svoje a nadává na mladé. Tak jsem uvařila kuře na bylinkách. Bez smetany. Bez omáčky. Bez „toxicity“.
A pak přišla ta chvíle.
Snacha prohlásila, že má strašnou chuť na burger. A objednala si ho přes aplikaci. S dvojitým masem, slaninou, sýrem, hranolkami a majonézou. A colu k tomu. Light. Aby to bylo zdravé.
Seděla jsem u stolu, dívala se na ten papírový sáček z fastfoodu a snažila se pochopit realitu.
Moje svíčková je toxická. Ale průmyslový burger z mraženého polotovaru je v pohodě.
Zeptala jsem se jí, jak to myslí. Řekla mi, že svíčková je „zbytečně těžká, staromódní a zatěžuje trávení“. Burger prý byl „výjimka, protože měla náročný týden“.
Ano. Já jsem celý život náročný týden.
Začala mi vysvětlovat, že dneska se lidé stravují jinak. Že se řeší mikrobiom, zánětlivé procesy, detoxikace, energie potravin. Že prý vaření ve smetaně už je přežitek.
Řekla jsem jí, že já vařím ve smetaně už čtyřicet let a pořád žiju. A nemám žádný mikrobiom, maximálně mikrotenový sáček.
Podívala se na mě tím pohledem, co mají lidi, když mluví s někým, koho považují za roztomilého, ale zastaralého. Jako když dítě vysvětluje babičce, co je internet.
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že nejde o svíčkovou.
Jde o to, že všechno, co pochází ode mě, je automaticky podezřelé. Zastaralé. Neaktuální. „Nezdravé“. Protože to není z Instagramu, z podcastu nebo od výživové koučky.
Moje kuchyně je prý plná „špatných návyků“. Její kuchyně je plná krabiček, proteinových tyčinek a objednávek.
Já vařím. Ona konzumuje obsah.
A největší ironie? Vnučka se na burger ani nepodívala. Chtěla knedlík. Chtěla omáčku. Chtěla „babiččino jídlo“. Protože dítě instinktivně pozná rozdíl mezi reklamou a skutečným obědem.
Snacha jí řekla, že knedlíky jsou „prázdné sacharidy“. Vnučka se zeptala, co je sacharid. Snacha odpověděla, že něco, co z tebe dělá tlustého.
Tak jsem jí dala knedlík potají. Protože v tomhle věku by dítě mělo řešit pohádky, ne glykemický index.
Od té doby mám u nich zákaz svíčkové. Prý „respektují můj styl vaření, ale doma chtějí jíst moderně“. Což znamená, že já nesmím použít smetanu, ale ona si může objednat cokoliv, co má v názvu slovo „cheese“.
Takže teď chodím na návštěvy s ovocným salátem. Bez cukru. Bez smetany. Bez radosti. A v kabelce nosím tajně recept na svíčkovou, jako kdyby to byla zakázaná literatura.
Protože jsem si uvědomila jednu věc: nejde o zdraví. Jde o image. O pocit, že člověk žije správně, moderně, uvědoměle. I kdyby to znamenalo jíst studený burger z krabice a tvářit se, že je to lepší než teplý oběd od tchyně.
Moje svíčková není toxická. Toxický je pocit, že všechno staré je špatné a všechno nové je automaticky lepší. I když to přijede v papírovém pytlíku s logem a chutná to po kečupu.
A tak čekám. Jednoho dne. Až snacha objeví trend „návrat ke kořenům“. A pak budu připravená. S omáčkou. Se šlehačkou. A s vítězným úsměvem ženy, která věděla, že svíčková přežije i burgerovou generaci.
