Článek
Když jsem do té firmy nastupovala, připadala mi moderní. Otevřený prostor, mladý kolektiv, řeči o inovacích, důvěře a firemní kultuře. Byla jsem ráda, že jsem dostala šanci. Říkala jsem si, že konečně budu pracovat někde, kde se na lidi dívají jako na partnery, ne jako na čísla.
První studená sprcha přišla nenápadně. Kamery na chodbách. „Kvůli bezpečnosti,“ řekli. Dobře, chápala jsem. Pak se objevily i v kanceláři. „Abychom měli přehled, co se děje.“ To už mi bylo trochu nepříjemné, ale pořád jsem si to racionalizovala. Vždyť přece nic nedělám špatně.
Jenže ten pocit, že vás někdo sleduje, se vám dostane pod kůži rychle. Začnete si hlídat, jak sedíte. Jak často se zvedáte. Jak dlouho si povídáte s kolegyní. Jestli nejste „moc dlouho“ na telefonu. Najednou už nejste v práci přirozeně. Jste v permanentním drobném stresu.
A pak přišel mail.
Interní oznámení o „optimalizaci pohybu zaměstnanců“. Krásná slova. V praxi to znamenalo, že firma zvažuje zavedení čipů na toalety. Aby se prý dalo sledovat, kolik času trávíme mimo pracovní místo. Kolik chodíme na záchod. Kolik přestávek si děláme.
Seděla jsem u počítače a měla pocit, že to není realita. Že to je nějaký vtip. Nebo dystopický film. Ale nebyl. Byla to prezentace s grafy, čísly a argumenty o „neefektivním času“.
Najednou jsem si uvědomila, že už nejsme zaměstnanci. Jsme data. Pohybové jednotky. Statistiky. Něco, co se dá měřit, kontrolovat, porovnávat.
Když jsem to řekla doma, někdo mi odpověděl: „Tak prostě nechoď tak často na záchod.“ A mně došlo, jak absurdní ta situace je. Že už se nebavíme o pracovním výkonu, ale o základních lidských potřebách. O tom, že se mám cítit provinile za to, že jsem člověk, ne stroj.
V práci se o tom mluvilo šeptem. Všichni byli naštvaní, ale nikdo nahlas. Každý se bál. O místo. O hodnocení. O to, že bude označený za problémového. Takže jsme seděli pod kamerami, chodili na záchod s pocitem viny a tvářili se, že je to normální.
Ale mně to normální nepřipadalo.
Začala jsem si všímat, jak se mění atmosféra. Lidi byli nervózní, podráždění. Přestali jsme se smát. Přestali jsme si povídat. Každý koukal na hodiny, na obrazovku, na to, jestli náhodou někde nesvítí červené světýlko.
Místo spolupráce přišla kontrola. Místo důvěry dohled. Místo motivace strach.
A já jsem si položila otázku, kterou jsem si dřív nikdy nepoložila: opravdu chci trávit třetinu svého života někde, kde se cítím jako podezřelá? Kde musím obhajovat, že si dojdu na záchod? Kde se moje hodnota měří podle toho, kolik minut sedím na židli?
Uvědomila jsem si, že nejde jen o kamery nebo čipy. Jde o přístup. O to, že firma mi nevěří. Že mě nevidí jako dospělého člověka, ale jako potenciálního flákače, kterého je potřeba hlídat.
A v tu chvíli mi došlo, že už toho mám dost.
Nechci pracovat v prostředí, kde je kontrola důležitější než respekt. Kde se inovace rovná šmírování. Kde se efektivita řeší přes tělo zaměstnance, ne přes špatné procesy, vedení nebo chaos v systému.
Možná přijdu o jistotu. Možná budu muset hledat novou práci. Možná začnu od nuly. Ale raději budu mít míň peněz než míň důstojnosti.
Protože práce má být o výkonu, ne o dozoru. O spolupráci, ne o strachu. A ve chvíli, kdy vám někdo začne měřit, jak dlouho jste na záchodě, už to není práce. Už je to tichá forma kontroly, ve které se člověk postupně přestává cítit jako člověk.
A já se nechci stát jen dalším bodem v grafu. Chci zůstat někým, kdo má právo se nadechnout, odejít na toaletu a necítit se u toho provinile. I to je totiž svoboda. A tu už si vzít nenechám.
