Článek
Nikdy jsem si nepotrpěla na tituly. Nejsem paní ředitelka ani doktorka. Celý život jsem byla prostě máma. A pak přišla role, na kterou jsem se těšila nejvíc – babička. To slovo pro mě mělo váhu. Měkkost. Teplo. Mělo v sobě vztah.
O to víc mě zaskočilo, když mě vnouček oslovil mým křestním jménem.
Stála jsem v kuchyni, krájela jablka, a on z obýváku zavolal: „Jano, můžu si vzít džus?“ Na okamžik jsem si myslela, že mluví na někoho jiného. Pak mi došlo, že mluví na mě. Na svou babičku.
Zasmála jsem se. „To jsem já?“ zeptala jsem se lehce. Snacha pokrčila rameny. „My to tak máme. Přijde nám to přirozené.“
Přirozené. To slovo mě pronásleduje čím dál častěji. Přirozené je dnes všechno, co bourá staré zvyky. Přirozené je oslovovat dospělé jménem. Přirozené je tykání bez hranic. Přirozené je rovnost.
Jenže kde v té rovnosti zůstala úcta?
Nejde o ego. Nepotřebuji si dokazovat autoritu přes oslovení. Ale „babička“ není titul moci. Je to vztah. Je to vyjádření role, kterou v jejich životě mám. Když ze mě udělají „Janu“, jako by se ten vztah zploštil. Jako bych byla jen další dospělá osoba v místnosti.
Když jsem to nadhodila, že mi to není úplně příjemné, přišla odpověď rychle: „Ale vždyť je to hezké. Aspoň si nejsi připadáš stará.“ Takže teď jde o věk? O iluzi mládí? Mám si vážit toho, že mě neřadí mezi „babičky“, protože to zní staře?
Já se za svůj věk nestydím. Nestydím se za to, že jsem babička. Naopak. Je to jedna z mála rolí, kterou jsem přijala bez pochybností. A teď mi ji někdo přepisuje podle svého.
Možná je to generační rozdíl. Možná dnešní děti vyrůstají jinak. Možná je pro ně jméno symbolem blízkosti, ne neúcty. Jenže já slyším něco jiného. Slyším, jak se stírá hranice mezi generacemi. Jak mizí přirozený odstup, který učí děti rozlišovat role.
Když jsem byla malá, oslovit dospělého křestním jménem by bylo nemyslitelné. Ne ze strachu. Ale z respektu. Věděli jsme, že rodiče a prarodiče mají jinou pozici. Ne vyšší jako nadřazenou, ale jinou. Pevnou.
Dnes mám pocit, že všechno musí být kamarádské. Babička má být parťačka. Má držet krok, chápat trendy, být „cool“. A když si dovolí chtít obyčejné oslovení, je za staromódní.
Jednou jsem vnoučkovi jemně řekla: „Víš, já jsem tvoje babička. Můžeš mi tak říkat?“ Podíval se na mě zmateně. „Ale mamka říká, že ti máme říkat Jano.“
A v tu chvíli jsem pochopila, že to není jeho rozhodnutí. Je to nastavení. Rozhodnutí rodičů. Možná dobře míněné. Možná praktické. Ale nikdo se mě nezeptal.
Nejvíc mě zraňuje, že když o tom mluvím, jsem vykreslená jako ta, která řeší maličkosti. „Vždyť je to jen slovo.“ Jen slovo. Kolikrát v životě jsem slyšela, že slova jsou důležitá? Že způsob, jakým se oslovujeme, vytváří vztah?
Slova utvářejí svět. A když mi vezmou „babičku“, berou mi kus identity.
Nechci vyvolávat konflikt. Nechci, aby se děti cítily špatně. Ale chci mít právo říct, jak se chci nechat oslovovat. Je to tak moc? Chtít, aby mi říkali babi, když jimi jsem?
Úcta nemizí najednou. Mizí po malých kouscích. V drobných ústupcích. V úsměvech, které bagatelizují. V rozhodnutích, která se dělají bez vás. A jednoho dne si uvědomíte, že z pevné role zbyla jen přezdívka.
Možná je to detail. Možná přeháním. Ale když mě malé dítě osloví mým jménem bez jakéhokoli vědomí, že jsem jeho babička, cítím, že něco podstatného se ztrácí.
Nechci být kamarádka místo babičky. Chci být babička. Se vším, co k tomu patří – s láskou, s vráskami i s tím obyčejným slovem, které má váhu. Protože když zmizí i to, co nám zůstane?
