Článek
Začalo to úplně nevinně. Video o minimalismu. Fotky čistých bytů, prázdných polic, bílých stěn. Lidé, co mluvili o svobodě, lehkosti, životě bez chaosu. O tom, jak je zbytečné se obklopovat věcmi, které „nám nic nepřinášejí“.
Dívala jsem se na svůj byt a viděla jen nepořádek. Plné skříně. Krabice. Suvenýry. Staré oblečení. Knihy, které jsem nečetla roky. Věci, které „by se jednou mohly hodit“. A měla jsem pocit, že mě to všechno dusí.
Tak jsem začala třídit.
Nejdřív oblečení. Pak knihy. Dekorace. Staré dopisy. Fotky. Dárky od lidí, se kterými už se nebavím. Všechno šlo do pytlů. Darovat. Prodat. Vyhodit. Rychle, systematicky, bez sentimentu. Říkala jsem si, že emoce jsou jen připoutanost. Že se musím naučit pustit.
Během víkendu zmizela skoro polovina mého bytu.
Stála jsem uprostřed obýváku a dívala se na prázdné police. Čistý stůl. Skříň, kde už nebylo co hledat. Všechno přehledné. Všechno „správně“.
Jenže místo úlevy přišlo ticho.
Takové zvláštní, těžké ticho. Ne klid. Spíš pocit, že něco chybí. Ne konkrétní věc. Spíš atmosféra. Jako když se odstěhuješ z bytu, kde jsi žila roky, a najednou stojíš v holých zdech, které ještě nejsou domov.
Uvědomila jsem si, že ty věci nebyly jen bordel. Byly to stopy. Vzpomínky. Důkazy, že jsem něco prožila. Koncertní lístky. Pohlednice. Kniha od kamarádky, se kterou už se nevídám. Mikina od bývalého, kterou jsem si nechala „jen tak“.
Minimalismus mi říkal: zbav se minulosti.
Ale já jsem s ní vyhodila i kus identity.
Najednou jsem měla pocit, že můj byt vypadá jako Airbnb. Hezký, čistý, neutrální. Ale ne osobní. Jako bych se sama ze sebe snažila udělat někoho jednoduššího, méně komplikovaného, méně emočního.
A hlavně: došlo mi, že jsem nevyhazovala věci proto, že bych je nepotřebovala. Vyhazovala jsem je proto, že jsem chtěla mít pocit kontroly. Nad životem, který se mi vymykal. Nad hlavou plnou chaosu. Nad emocemi, které jsem neuměla řešit jinak.
Tak jsem řešila prostor.
Vyhodit věci je snadné. Vyhodit pocity ne.
Minimalismus mi slíbil svobodu. Ale já jsem zjistila, že prázdný prostor automaticky neznamená vnitřní klid. Že když odstraníš kulisy, zůstaneš tváří v tvář sobě. A to může být dost nepříjemné.
Najednou jsem neměla čím se obklopit. Neměla jsem „věci, které mě uklidňují“. Neměla jsem vizuální hluk, který by mě rozptyloval od vlastních myšlenek. Byla jsem sama se sebou. A to ticho bylo hlasitější než jakýkoliv nepořádek.
Začala jsem chápat, že ne všechno, co zabírá místo, je zátěž. Některé věci nejsou praktické, ale jsou ukotvující. Připomínají, odkud jsem přišla. Kým jsem byla. Co jsem prožila. I to, co bolelo.
A že zbavit se všeho „nepotřebného“ může znamenat zbavit se i věcí, které dávají smysl, i když nejsou užitečné.
Minimalismus funguje, když vyhazuješ cizí věci.
Ale když vyhazuješ vlastní příběh, můžeš skončit prázdná.
Dnes už nekupuju zbytečnosti. Ale taky se nesnažím žít v sterilním prostoru. Nechávám si věci, které mají význam, i když se nehodí do žádného „estetického feedu“. Protože domov není výstava. A život není projekt na zjednodušení.
Vyhodila jsem polovinu věcí.
A pochopila jsem, že nepořádek nebyl v bytě.
Byl v hlavě. A ten se nedá vyřešit pytlem na odpadky.
