Článek
Kdyby se někdo podíval na můj život zvenčí, řekl by, že si nemám na co stěžovat. Mám stabilní práci, slušný plat, hezký byt, partnera, se kterým si rozumím. Chodím na večeře, na dovolené, sdílím fotky z výletů, směju se na narozeninách, plánuju budoucnost.
Jsem přesně ten typ člověka, o kterém se říká, že „to má srovnané“.
A přesto mám pocit, že uvnitř mě je ticho. Ne klid. Prázdno.
Neumím přesně říct, kdy to začalo. Nebyl žádný zlom, žádná tragédie, žádný konkrétní důvod. Spíš pomalé vytrácení. Jako když vám někdo nenápadně vypíná zvuk. Všechno pořád běží, ale už to necítíte tak intenzivně. Radost je tlumená. Smutek taky. Všechno je tak nějak plošší.
Ráno vstanu, jedu do práce, fungují automatické pohyby. Vím, co mám dělat. Vím, co se ode mě čeká. Plním úkoly, komunikuju, usmívám se. Večer přijdu domů a místo úlevy cítím jen únavu. Ne fyzickou. Spíš tu, která se nedá vyspat.
Začala jsem si všímat, že se na věci netěším. Ne že bych byla nešťastná. Jen jsem prázdná. Jako kdyby ve mně chyběla jiskra, která dřív zapalovala emoce. Všechno dělám správně, ale nic mě doopravdy nenaplňuje.
Nejtěžší je, že to nejde nikomu vysvětlit. Když se zmíním, že se necítím dobře, slyším: „Ale vždyť máš všechno.“ „Co bys ještě chtěla?“ „Buď ráda, jak se máš.“ A já vím, že to myslí dobře. Vím, že objektivně mám důvody být vděčná. Právě proto se cítím provinile.
Jak si můžu stěžovat, když mám víc než spousta jiných lidí? Jak můžu říct, že mi něco chybí, když vlastně nic konkrétního nechybí?
Jenže to prázdno není o věcech. Není o penězích, vztahu ani kariéře. Je o pocitu smyslu. O tom, že žiju život, který je správný podle všech měřítek, ale není úplně můj. Že plním scénář, který jsem si sama nenapsala, jen jsem ho převzala.
Začala jsem si klást nepříjemné otázky. Kdy jsem se naposledy do něčeho opravdu nadchla? Kdy jsem měla pocit, že dělám něco jen proto, že chci, ne proto, že se to má? Kdy jsem naposledy cítila radost, která nebyla jen reakce na vnější okolnosti?
A odpovědi byly čím dál mlhavější.
Zjistila jsem, že hodně svého života žiju „pro obraz“. Pro to, jak to vypadá. Jak to působí. Jak to zapadá. Splnila jsem spoustu cílů, které jsem si kdysi dala, ale nikde jsem se nezastavila a nezeptala se, jestli mě ještě baví.
Možná jsem se tak soustředila na to, aby můj život byl v pořádku, že jsem zapomněla řešit, jestli je živý.
To prázdno není hlasité. Nekřičí. Neprojevuje se dramaticky. Je tiché, nenápadné, plíživé. Je to pocit, že dny plynou a já v nich nějak nejsem přítomná. Že všechno dělám správně, ale nic mě doopravdy netěší. Že se směju, ale spíš ze zvyku než z radosti.
A nejvíc bolí, že to nikdo nevidí. Protože zvenku to vypadá dokonale. Lidi mi závidí. Říkají, že bych si měla vážit toho, co mám. A já se snažím. Opravdu. Každý den si připomínám, že bych měla být spokojená.
Jenže pocit se nedá přemluvit logikou.
Začínám chápat, že prázdnota není selhání. Je signál. Že něco v mém životě není v souladu se mnou. Že možná žiju podle očekávání druhých, ne podle vlastních potřeb. Že jsem se někde po cestě odpojila od sebe.
Nevím ještě, co s tím udělám. Nemám velké rozhodnutí, žádný dramatický plán. Zatím mám jen otázky. A pocit, že už nechci dál předstírat, že je všechno v pořádku, když uvnitř cítím ticho.
Možná nemám problém s tím, že bych měla málo. Možná mám problém s tím, že mám všechno… jen ne sebe. A to je věc, kterou mi nikdo jiný než já sama vrátit nemůže.
