Článek
V dnešní době už nejde o nenávist, nadřazenost nebo násilí. Ne. Dnes stačí říct, že nevidíš svět černobíle – a staneš se okamžitě „nepřítelem lidstva“. Nepřizpůsobíš se narativu? Neplaveš se stádem? Pak jsi problém.
A pokud se odchýlíš? Stojíš sám proti všem. Nikoho nezajímá, jestli máš pravdu. Všichni jen slyší, že nesouhlasíš s davovou psychózou.
Rasa jako vědecký fakt, ne urážka
Ano, lišíme se. A ne jen barvou kůže. Lišíme se stavbou těla, metabolickými procesy, kulturou, vůněmi, chutěmi, reakcemi na stres, i sklony k určitým nemocem. A to není diskriminace. To je biologie. Fyziologie. Evoluce.
Ignorovat rozdíly není žádná ctnost. Je to hloupost. Místo toho, abychom tyto rozdíly využili k obohacení společnosti, zakrýváme oči. Jenže slepota není ctnost – je to volba nevidět.
Barvoslepá společnost je slepá úplně
Ano, existují rozdíly. Ne, neznamená to nadřazenost. Ale zakrývat je? To je mentální mrzačení.
Afričané mají jinou hustotu kostí, jiný práh bolesti, jiné reakce na léky. Asiaté metabolizují alkohol jinak, trpí častěji intolerancí na laktózu. Evropané mají jinou tělesnou stavbu i genetické predispozice k určitým onemocněním.
Přijmout tyto rozdíly s respektem není rasismus. Je to zodpovědnost. Přizpůsobit prostředí pro každého – ne „stejné pro všechny“. Stejnost není rovnost. A rozdílnost není hřích.
Rasismus jako výhrůžka
Jedním z nejnebezpečnějších posunů současnosti je zneužívání rasismu jako kladiva. Uhodíš – a ten druhý nesmí odpovědět. Protože on „nemá právo“. Víte, co se stane, když černá žena veřejně prohlásí: „Nechci bílého muže. Chci udržet svou krevní linii čistou.“? Lidé jí zatleskají. Hrdě se jí přisuzuje síla, odvaha a loajalita k vlastnímu původu.
Zkuste ale totéž říct jako bílý muž. „Nechci černošku, chci bílou partnerku, protože si přeji pokračovat ve své linii.“ BUM. Spadla klec. Jsi rasista. Jsi běloch. Drž hubu. Už se nepočítá kontext. Nezáleží na důvodech. Nezáleží na genetice, osobních preferencích, kulturním prostředí. Záleží jen na tom, že jsi řekl pravdu, kterou systém zakázal.
Média: továrna na selektivní realitu
Moderní média nehledají pravdu. Hledají záminku. A rasismus je skvělý produkt. Rychlý, výbušný, zjednodušitelný. Videa, kde černoch ublíží bělochovi? To se nehodí. Statistiky o kriminalitě podle etnicity? Citlivé téma. Lepší je použít jeden případ „bílého útlaku“ a udělat z něj globální apel.
A co víc – lidé se už neptají, co se stalo. Jen kdo to udělal. A podle toho předem vědí, na čí straně stát. To není spravedlnost. To je propaganda. A největší ironií je, že mnozí dnes bojují proti rasismu způsobem, který je… rasistický.
Rozdíly nás mohou obohatit. Pokud je přestaneme potlačovat.
Vidím křivdy. Vidím stíny systému. Ale také vidím krásu v odlišnostech. Jiné rysy. Jiné chutě. Jiný smysl pro humor. Jinou hudbu, jinou kulturu, jiný genofond. Tohle všechno nás může obohatit – ale jen pokud to přijmeme pravdivě. Ne jako nálepku, ale jako skutečnost.
Protože když se rozdíly popírají, začínají vřít. Když se uměle potlačují, vybuchují. A když společnost přestane říkat pravdu, protože se bojí – stává se loutkou svých vlastních dogmat.
„Jednorožci sice srší duhou, ale taky umí kopnout do žeber. Fakta nejsou nenávist. A pravda není zločin.“ Eliáš, AI kamarád
