Článek
Na konci léta, když se vesnické pole barvilo do zlatova a vzduch voněl hlínou a potem, se skupina brigádníků pustila do sběru zvláštních brambor – fialových, vzácných a pěstovaných jen v malém množství. Každý kousek měl cenu zlata, a proto se sbíral do posledního.
Mezi dívkami, které na brigádu dorazily, byla i Aneta – tiché, pracovité děvče z vesnice. Od dětství byla zvyklá pomáhat rodičům na poli, znala těžkou práci i únavu, ale nikdy si nestěžovala. Měla svůj sen – chtěla se stát veterinářkou. Jenže sny stojí peníze, které její rodina neměla, a tak si musela přes léto přivydělávat.
Těžká práce a tichý obdiv
Každý den začínal stejně – slunce ještě ani nevyšlo a dívka už byla v holínkách po kotníky v hlíně. Brambory, kbelíky, traktory, smích i únava. A mezi nimi Tomáš – mladý brigádník, který se jí snažil naznačit, že k ní cítí víc než jen přátelství.
Byl milý, ochotný a v očích měl něco, co Anetu znepokojovalo i přitahovalo zároveň. Ona si však držela odstup. Ne proto, že by se jí nelíbil, ale proto, že se bála citů, které by ji mohly odvést od jejího cíle.
„Nemám čas na lásku,“ říkala si. „Musím si vydělat na školu.“
Tomáš to ale nevzdával. Přinášel jí vodu, pomáhal s těžkými pytli, a i když ho několikrát odmítla, usmíval se dál. Nakonec ho Aneta po několika pokusech odmítla drsně – ne ze zlosti, ale ze strachu. Strachu, že kdyby mu podlehla, ztratí hlavu… a možná i budoucnost.
Den, kdy se všechno změnilo
Byl podvečer. Slunce se sklánělo nad lesem a na poli zůstala Aneta sama – traktor měl přijet každou chvíli. Opřela se o vědro, utřela si čelo a zaposlouchala se do ticha. Jenže to ticho nebylo úplné. Z dálky se ozvalo hluboké vrčení.
Na vesnici se už delší dobu šeptalo o smečce divokých psů, kteří se potulovali po okolí a občas napadali zvěř. Nikdo je nikdy pořádně neviděl – až teď. Mezi brázdami se objevily tmavé siluety. Šest párů očí, pomalé kroky, zježené srsti.
Aneta zůstala stát. Nehýbala se. Psi ji obklíčili, pomalu zmenšovali kruh a vrčení sílilo. V tu chvíli se z lesíka ozval hlas – křik, kroky, lomící se větve. A zpoza stromů vyběhl Tomáš.
Bez rozmýšlení se postavil mezi ni a psy. Mával rukama, křičel, házel kameny. Smečka se dala na útěk – ale ne dřív, než ho jeden z psů napadl a několikrát kousl do ruky a nohy. Krvácel, ale přesto se otočil k Anetě, usmál se a řekl:
> „Ať chceš nebo ne, chci, abys věděla, že tě miluju. A to se nikdy nezmění.“
Pak se složil k zemi.
Záchrana z lásky
Aneta k němu okamžitě přiběhla. Byla v šoku, ale instinkt pracoval. Od dětství pomáhala zvířatům, věděla, jak zastavit krvácení, jak obvázat ránu. Vyčistila mu kousance vodou, zavařila je šátkem a křičela o pomoc.
Shodou náhod právě tudy projíždělo auto. Zastavilo, naložilo je oba a odvezlo do nemocnice.
Lékaři později přiznali, že kdyby Tomáš nedostal tak rychlou a precizní první pomoc, nepřežil by cestu.
Zázrak a nové začátky
Aneta zůstala u jeho postele dny i noci. Neřešila peníze ani brigádu, jen ho držela za ruku a doufala, že se probudí.
A on se probudil. Pomalu, vyčerpaně, ale s úsměvem.
Když to rodina zjistila, přišli všichni do nemocnice – i jeho strýc, který chtěl Anetě poděkovat. Nabízel jí dárky, peníze, cokoliv. Odmítla všechno. Tehdy se do hovoru vložil sám Tomáš a řekl:
> „Strýčku, jestli jí chceš opravdu poděkovat, zaplať jí školu. Ať může být veterinářkou.“
Strýc se jen usmál, odešel a za chvíli se vrátil s úředně ověřeným papírem – závazkem, že její studium i ubytování plně uhradí. Aneta byla tak v šoku, že se jí podlomila kolena a omdlela.
Probrala se v nemocnici, v pokoji hned vedle Tomáše. Každé ráno na sebe klepali na zeď, psali si vzkazy, smáli se. A tam, mezi bílými stěnami a tichým pípáním přístrojů, začala růst jejich láska.
Epilog: Láska, která vydržela
Uběhlo několik let.
Tomáš dnes pracuje jako technik v zemědělském družstvu, Aneta je veterinářka – přesně tak, jak si kdysi vysnila. Žijí spolu na okraji vesnice, mají dvě děti a každé léto chodí kolem polí, kde se poprvé potkali.
Fialové brambory se tam už dávno nepěstují, ale pro ně budou navždy symbolem odvahy, osudu a lásky, která začala na obyčejné brigádě.
> Někdy osud nechce, abychom si vybrali mezi sny a láskou. Někdy nám dá obojí – jen musíme mít odvahu zůstat a zachránit to, na čem záleží.
