Článek
„Nebude to nic hrozného,“ uklidňovala sama sebe, i když dobře věděla, že každý zubařský vrták jí nahání hrůzu.
Když ji sestřička zavolala, usedla do křesla a lékař se pustil do práce. Vrtání, čištění, a nakonec pečlivě udělaná bílá plomba. „Hotovo,“ usmál se spokojeně. „Máte to krásně spravené.“
Paní Novotná si oddechla – dokud nepřišla ta věta:
„Takže to bude čtyři tisíce korun.“
Zůstala sedět, jako kdyby ji přibil do křesla. „Prosím?“ zeptala se.
„Čtyři tisíce,“ zopakoval suše. „Moderní materiál, kvalitní práce. Platí se hned.“
„Já to nezaplatím,“ řekla klidně a v očích se jí zablesklo.
Doktor se rozesmál: „Tak to se mi ještě nestalo. To si jako myslíte, že se tady zadarmo vrtá a plombuje?“
Paní Novotná pomalu vstala, vzala kabelku a podívala se mu zpříma do očí. „Pane doktore… možná byste měl vědět, že já jsem hlavní inspektorka krajské zdravotní pojišťovny.“
Úsměv mu okamžitě ztuhl na rtech. Vzduch v ordinaci zhoustl. Ještě před chvílí se cítil jako pán situace, teď ale polkl naprázdno.
„Takže,“ pokračovala s lehkým úsměvem, „se ještě jednou zamyslete, jestli mi chcete účtovat čtyři tisíce za výkon, který je standardně hrazen pojišťovnou.“
Chvíli bylo ticho, a pak se smála ona. Tentokrát už nahlas. Smála se, až se jí leskly oči. A doktor? Ten jen nervózně sklopil zrak a zašeptal: „Samozřejmě, paní inspektorko… omlouvám se. Plomba je samozřejmě bez doplatku.“
A od té doby se v té ordinaci už nikdo pacientům nesmál.
