Článek
Lucie se celý den přemlouvala, že večer nikam nepůjde. Byla unavená, z práce se vrátila pozdě a venku lilo jako z konve. Jenže uvnitř cítila zvláštní neklid – ten, který vám nedá klidně sedět doma. A tak nakonec vzala deštník a vyrazila do kavárny na rohu, kam chodila zřídka.
Sedla si k malému stolku a objednala si čaj. Zírala do deště stékajícího po skle a říkala si, že to byl hloupý nápad. Kavárna byla téměř plná – smích, rozhovory, cinkání šálků. Ona byla sama.
Až do chvíle, kdy k jejímu stolu přistoupil muž. Vysoký, tmavé vlasy, promáčený kabát. „Promiňte, je tu volno?“ zeptal se.
Lucie zaváhala, ale kývla.
Byl jiný. Nebyl to ten typ, který by hned sázel lichotky. Spíš působil vážně, soustředěně, s očima, ve kterých bylo něco… těžko popsatelného.
Začali si povídat. Nejprve zdvořilé otázky – odkud je, co dělá. Ale postupně se rozhovor změnil. Mluvili o věcech, které se u cizinců obvykle neotevírají: o ztrátách, o snech, které se nikdy nesplnily, o tom, jak ten večer působil zvláštně osudově.
Lucie cítila, že se jí chvějí ruce. Bylo to jiné než běžné seznámení. Měla pocit, že se ten muž objevil právě v tu chvíli, kdy ho nejvíc potřebovala – a že to není náhoda.
Když kavárna zavírala, navrhl, že ji doprovodí. V ulicích byla tma, jen lampy vrhaly žlutavé kužely světla. Když kráčeli vedle sebe, Lucie cítila, jak napětí mezi nimi roste.
U jednoho starého domu se zastavili. Déšť zesílil a oni se schovali pod balkon.
„Mám pocit,“ řekl muž tiše, „že tohle setkání se mělo stát.“
„Ale proč právě dnes?“ vydechla Lucie.
Podíval se jí do očí a chvíli mlčel, jako by bojoval sám se sebou. „Protože… zítra odjíždím. Možná na dlouho. Možná navždy.“
Slova ji zasáhla jako blesk. Najednou cítila, jak moc nechce, aby ten okamžik skončil.
A pak ji políbil. Prudce, zoufale, s vášní, která v sobě skrývala i bolest z blížícího se rozloučení. Lucie cítila, jak se jí podlamují kolena, a přesto věděla, že tohle je polibek, na který nezapomene do konce života.
Stáli tam dlouho, zatímco déšť bubnoval kolem. A oba věděli, že se jejich cesty možná rozdělí – ale tenhle jeden večer, tohle nečekané rande, jim už nikdo nevezme.
