Článek
Setkání v hospodě
V zakouřeném hostinci na návsi sedí shrbený muž. Na stole před sebou má půllitr piva, v ruce zapálenou dýmku. Na první pohled působí klidně, dokud nezačne mluvit o letech války.
„Víš, chlapče,“ oslovil nás, „za války jsem zažil věci, které by člověk raději zapomněl. Ale jsou věci, které zapomenout nejdou. Takové, které se ti v noci vrací do snů a nedají ti pokoj.“
Záhadná noc za frontou
Podle jeho slov se to stalo jedné podzimní noci. Jednotka dostala rozkaz přesunout se lesem. Bylo vlhko, mlha se válela mezi stromy a každý zvuk zněl nebezpečně hlasitě.
„Nejdřív jsme slyšeli zvláštní klikání. Takové ‚klik… klik… klik‘,“ popisuje muž a klepe prsty o stůl, aby zvuk napodobil. „Mysleli jsme, že to jsou Němci. Jenže pak začali mizet naši chlapi. Jeden šel vzadu a najednou prostě nebyl. Další zakřičel a zbyla po něm jen krev na větvích.“
Lovec z temnot
A pak prý ho uviděl. Vysoké, svalnaté stvoření s maskou na tváři. Jeho oči zářily červeným světlem a v ruce drželo podivnou zbraň, která prý dokázala roztrhat strom na kusy.
„Nebyl to člověk. Nebyl to Němec. Nebylo to z našeho světa,“ říká s jistotou. „Pohybovalo se to rychleji než kdokoliv, koho jsem znal. A hlavně – hrálo si s námi. Lovilo nás, jako bychom byli zvěř.“
Muž tvrdí, že přežil jen díky tomu, že se přikryl těly svých padlých spolubojovníků. Celou noc prý slyšel těžké kroky, chrčení a podivné zvuky, jak lovec odnášel těla pryč.
Mlčení a strach
Když se ráno vrátili do základny, neodvážil se o tom mluvit. „Kdo by mi uvěřil? Řekli by, že jsem se zbláznil. Ale já vím, co jsem viděl,“ říká s pohledem upřeným k oknu, jako by znovu sledoval noční les.
Dodnes prý nemůže spát, pokud uslyší jakýkoliv kovový zvuk připomínající ono záhadné klikání. „Je to jako výstraha. Když to slyšíš, víš, že už je pozdě,“ dodává tiše.
Závěrečná slova
Na konci rozhovoru se starý muž naklonil blíž a zašeptal:
„Lidé si myslí, že válka je peklo. Ale to, co jsem viděl já, bylo horší. To peklo přišlo z nebe. A bojím se, že se vrátí.“
