Článek
Když v roce 1976 vstoupil do kin film Televizní společnost (Network) režiséra Sidneyho Lumeta a scenáristy Paddyho Chayefského, málokdo tušil, jak doslovným manuálem pro moderní mediální provoz se stane. Současný posun v kariéře investigativní novinářky Zdislavy Pokorné, která vyměnila terénní odhalování politických kauz za účast v komerční reality show Zrádci na FTV Prima, jako by z oka vypadl jedné z nejznámějších scén tohoto filmu.
Ve filmu figuruje radikální marxistická buňka zvaná Ekumenická osvobozenecká armáda, která unáší lidi a bojuje proti prohnilému kapitalismu. Jakmile jim však televizní síť UBS v zájmu zvednutí upadající sledovanosti nabídne vlastní týdenní formát s názvem Hodinka s Mao Ce-tungem, revoluční čistota a původní ideály jdou okamžitě stranou. V ikonické scéně sedí obávaní teroristé v zasedací místnosti společnosti UBS s korporátními právníky a zuřivě se hádají o autorská práva, procenta ze zisku, doplňková práva na merchandising a podobné ryze komerční záležitosti. Když později vůdce buňky Velký Ahmed Khan během ostré debaty se svými spolubojovníky vytáhne zbraň a prostřelí strop, nedělá to kvůli politickým požadavkům, ale kvůli sporu o provizi pro svého agenta.
Paralela se Zdislavou Pokornou je mrazivě přesná. Pokorná si v českém prostoru vybudovala status nekompromisní reportérky, která šla po krku vlivným skupinám kolem Pražského hradu i miliardářskému byznysu. Byla vnímána jako hlas svědomí, který rozkrývá lži a manipulace v terénu.
A pak přišel rok 2026 a FTV Prima oznámila její účast v psychologické hře Zrádci.
Zdislava Pokorná je dospělý a svéprávný člověk. Má plné právo nakládat se svou kariérou, jménem i časem podle vlastního uvážení – vyzkoušet si televizní formát, bavit diváky nebo monetizovat dosavadní těžkou práci v terénu. Lidsky i profesně jde o legitimní krok a nikdo nemá mandát ji za něj kádrovat, ale jako za každou volbu se i ona později setká s nutností za tuto volbu zaplatit – a teprve čas ukáže, zda to pro její novinářský kredit byl přínos, či nikoli.
Tento text proto není kritikou jí samotné, ale popisem toho, jak funguje moderní mediální mašinerie.
Tento krok totiž není klasickým příkladem toho, jak „revoluce požírá své děti“ na gilotině. Je to moderní popkulturní verze: systém své kritiky neničí silou ani cenzurou, ale jednoduše je ochočí tím, že jim nabídne lukrativní smlouvu, kamery a prostor v hlavním vysílacím čase. Systém už před padesáti lety v Chayefského scénáři pochopil, že i ten nejupřímnější hněv, protisystémový odpor a touha po pravdě se dají zabalit do atraktivního formátu, prodat inzerentům a přetavit v divácké ratingy.
Televize nepotřebovala další bezejmennou tvář ze sociálních sítí. Potřebovala auru neúplatné vyšetřovatelky, kterou může zredukovat na herní rekvizitu pro nedělní prime-time. Z elitní reportérky, jejíž zbraní byla fakta, se tak stává součást nablýskané korporátní hry postavené na předstíraném lhaní a intrikách pro pobavení mas.
Jakmile se z rebela stane televizní produkt, korporace vyhrála. Ne proto, že by ho zlomila, ale proto, že ho integrovala do své vlastní struktury a udělala z něj součást zábavního průmyslu. Paddy Chayefsky by se dnes pravděpodobně jen suše pousmál: systém opět pohltil svůj odpor, zabalil ho do atraktivní grafiky a vystavil mu fakturu.
