Článek
On to ani nebyl žádný velký stát. Byl malý, v porovnání s jinými státy hokejovými docela maličký. Co tento stát postrádal na velikosti území, o to větší byla sláva jeho hokejových úspěchů. I hokejové státy větší než tento stát, dokonce i ty největší se bály o výsledek, když nastoupil tým z tohoto státečku.
To bylo ještě v době, kdy kluci chodili na trénink pěšky. Žádný odvoz autem s rodiči až před zimní stadion. Sami si nosili tašky s výstrojí a tašky neměly kolečka. Boty brusli byly kožené a hokejky se vyráběly ze dřeva.
Po tréninku přišli kluci domů, hodili školní a hokejové tašky do kouta, to se od té doby moc nezměnilo, sebrali hokejky, balon, kolo a běželi ven, kde si hráli až do doby, než na ně maminky , nebo tátové zavolali z okna, že mají jít domů.
Tehdy na ledě nerozhodovalo, kdo je jak bohatý, nebo zda jeho tatínek před lety hrál hokej. V té době rozhodovalo, co kluk umí, jaký má talent, ale nejvíc, nejvíc se cenilo, zda poctivě trénuje, zda hraje pro tým a jestli je pro tým ochoten se obětovat. Každý dostal na ledě stejný prostor, aby ukázal co umí. Hokej tehdy hrály týmy složené z kluků, kteří si dokázali udělat srandu jeden z druhého, ale i sami ze sebe. Běda ale tomu, kdo by se navážel do některého z kamarádů v týmu. To by špatně pochodil. Celý tým by se kamaráda zastal a odvážlivce by pěkně prohnal. Vždy a za každých okolností drželi kluci spolu. Ano, poprali se i mezi sebou, ale vyřídili si to jednou provždy a za 10 minut už bylo vše zapomenuto a rvali se zase společně za jeden tým. Za svůj tým.
Tihle kluci hráli v týmech proti sobě, ale každý z nich se vždy snažil hrát naplno, protože věděl, že pokud bude hrát dobře, může se stát, že bude tak dobrý, že bude hrát v reprezentaci tohoto Hokejového státečku. A hrát na mistrovství světa, nebo olympiádě, to byl splněný sen.
Ale to je historie. O vítězství na mistrovství světa se už vypráví jen v pohádkách a vítězství na zimní olympiádě se slaví jako státní svátek.
Škoda, už je to dávno kdy byl krásný ten maličký Hokejový státeček.
To vše je ale jen pohádka, tento Hokejový státeček už neexistuje, kluci se tam změnili. Jsou zhýčkaní a bojují jen za sebe a někdy ani to ne. Nevědí, jaké to je postavit se silnějšímu a bránit kamaráda proti přesile s vědomím, že dostanou nakládačku oba. Neumí táhnout za jeden provaz, nemají žádný svůj cíl a sen a neumí si vážit práce ostatních. Nevědí, že bez kamaráda, který puk vybojuje u mantinelu a přihraje jim, gól nedají. Netuší, že musí spolu na ledě mluvit, naladit se na stejnou vlnu. Neumí se na ledě zastoupit, když je potřeba a řídí se heslem: „To je pozice spoluhráče, tam já přeci nepojedu! “ Nejsou tým, hrají jako jednotlivci poskládaní do pětičlenných družstev rozdělených na nejlepší, dobré, horší a nejhorší. Chybí jim souhra, neumí a nemůžou přihrávat, protože oni gól dát musí, jinak doma dostanou od táty vynadáno. A trenéři a rodiče je v tom ještě podporují.
I přesto je hokej krásná hra na který budu chodit jako fanoušek i nadále a budu věřit, že se dočkám chvíle, kdy se kluci jednoho dne dokáží zase semknout, bojovat jeden za druhého, chytit se kolem ramen když bude nejhůř a budou vědět a cítit, že vítězný tým je zpět a že všichni fanoušci jsou v duchu s nimi a drží jim palce.
V ten okamžik se všichni aspoň na chvíli ocitneme zpět v pohádkovém Hokejovém státečku.
