Článek
Moje zpověď: Před ním jsem to nikdy neudělala. Ale ten večer byl jiný
Nikdy jsem nebyla ten typ ženy, co se svléká před mužem beze slova s pohledem lovkyně. Spíš jsem se smála, když někdo mluvil o „divadelních show“ v ložnici. Jenže pak jsem pochopila, že některé věci se neříkají – ony se ukazují.
Můj muž… poslední měsíce trochu vzdálený, roztěkaný, myšlenkami všude jinde než u mě. Nešlo o nevěru, spíš o rutinu. Věděla jsem, že jestli něco nezměním, odvanou ho dny plné povinností a večery s mobilem v ruce.
A pak přišel ten večer.
Vstala jsem. Pomalým krokem, bosá. On seděl na posteli, v ruce zbytek sklenky vína. Měla jsem na sobě jen jeho bílou košili. Neplánovala jsem to – prostě jsem najednou cítila, že to musím udělat.
Zastavila jsem se kousek od něj. Neřekla ani slovo. Jen jsem se mu podívala do očí, pomalu si rozepnula jeden knoflík… pak druhý. Nic obscénního. Jen gesta. Lehký náklon hlavy, přejetí rukou po krku, zadržení dechu.
Viděla jsem, jak mu cukly koutky. Nevěřícně se díval. Nedíval se jako na tělo. Díval se jako na oheň, který znovu našel cestu k němu.
Byl jen divák. Já režisérka. A poprvé jsem si to užívala.
Nešlo o sex. Ani jsem se nesvlékla celá. Jen jsem si sedla na kraj postele, pomalu si přejížděla po stehně, zavřela oči a hladila si vlasy. Cítila jsem jeho dech za sebou. Těžký, pomalý. Ticho mezi námi bylo elektrické. A on? Nemohl se ani pohnout.
Poprvé jsem pochopila, že vzrušit muže neznamená skočit na něj nebo vymýšlet nové polohy. Stačí mu dát obraz. Okamžik, kdy tě nevidí jen jako ženu, ale jako záhadu. Touhu.
Závěrem: Znovu jsem se cítila žádoucí. Ne díky slovům, ale díky tichu
Ten večer jsme spolu ani nespali. Jen mě držel v náručí a pořád opakoval, že jsem nádherná. Že ho to „něco“ úplně zlomilo. A já v duchu věděla, že to nebyla nahota. Ale to, že jsem konečně věřila sama sobě.
Zkus to taky. Nemusíš být herečka. Nemusíš mít dokonalé tělo. Jen odvahu se na chvíli stát obrazem, na který nezapomene.
Zdroj: Monika / Vlastní zkušenost
