Článek
Když žijete s někým patnáct let, myslíte si, že ho znáte. Každý jeho zvyk, způsob, jakým se dívá, když lže, jak se směje, když je šťastný. Ale někdy vás i ten nejbližší člověk dokáže šokovat způsobem, který by vás ani ve snu nenapadl.
Ten den jsem jen hledala jeho svetr. Byla zima, topení doma zlobilo a věděla jsem, že ho má někde schovaný, protože „je v něm moc teplo“. Otevřela jsem jeho část skříně, tu, kterou obvykle nechávám být. A tam to bylo. Krabice. Růžová, nevinná, s víkem. Ani jsem nad tím nepřemýšlela – jen jsem ji otevřela.
Uvnitř bylo krajkové prádlo, punčochy, podprsenky… a make-up. Rtěnky, řasenka, tvářenka. Sedla jsem si na postel, s tou krabicí na klíně, a jen na to koukala. První myšlenka byla jasná: má milenku. Někde tady, v našem bytě, se převléká za anděla pro jinou ženu. Třásla jsem se vzteky. Cítila jsem se zrazená, ponížená. A taky jako idiot.
Neřekla jsem mu to hned. Trvalo mi to pár dní. Chodila jsem kolem něj, jako kdyby se nic nestalo, ale v hlavě mi to jelo pořád dokola. Když jsem se konečně odhodlala a zeptala se ho, díval se na mě jinak než obvykle. Ticho. A pak to z něj vypadlo.
Ne, nemá milenku. Všechno to prádlo a líčení je jeho. Už od mládí ho přitahovalo oblékání do dámských šatů. Ne kvůli sexu, ne proto, že by byl „jiný“. Prý mu to pomáhá vypnout. Být někým jiným. Cítit se volně. Prý mi to nikdy nechtěl říct, protože se bál, že bych ho opustila. Že by mě ztratil.
Seděla jsem tam a snažila se to pochopit. V jednu chvíli jsem si přála, aby to opravdu byla jen milenka. To by bylo jednodušší. Známý scénář – milenky, rozvody, vztek. Ale tohle? Tohle bylo jako úplně nový jazyk, kterému nerozumíte.
V noci jsem brečela. Hledala na internetu příběhy jiných žen. Nebylo jich moc, ale některé se s tím dokázaly smířit. Jiné odešly. A já nevěděla, co udělat. Miluju ho. Je to táta našich dětí. Ale můžu žít s mužem, který se občas cítí jako žena?
Začali jsme spolu chodit na terapii. To byla jeho nabídka. Řekl, že mi nechce nic tajit, že chce, abych mu rozuměla. Bylo to těžké. Mluvili jsme o věcech, o kterých by vás nikdy nenapadlo, že budou součástí vašeho manželství. Ale čím víc jsme mluvili, tím víc jsem v něm zase začínala vidět toho muže, kterého jsem si kdysi vzala.
Dnes? Neřeknu, že je všechno růžové. Pořád je to zvláštní. Ale už se nebojím. Už vím, že to není zrada. Je to jen jiná stránka jeho osobnosti. A víte co? Všichni máme svoje tajemství. Někdo sbírá známky, jiný má rád vysoké podpatky. A pokud to neubližuje druhým, možná je na čase, abychom byli trochu otevřenější. Třeba i sami k sobě.
Zdroje:
