Článek
„Myslela jsem, že jsem rozbitá.“ O vaginismu, který mi vzal sex, důvěru i samu sebe
Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla mít problém se sexem. Vyrůstala jsem v docela otevřené rodině, měla jsem zdravé sebevědomí a s partnerem jsme si rozuměli. Jenže když přišlo na intimitu, moje tělo jako by mi přestalo patřit. Místo vzrušení přišla bolest. Ne malá, ale bodavá, pálivá, nepříjemná. A ta nejhorší část? Cítila jsem se za to provinile.
Začalo to nevinně. Ale skončilo to pláčem
První sex s mým tehdejším partnerem dopadl katastrofálně. Nešlo to. Ztuhla jsem. Myslela jsem, že je to jen nervozita, že potřebuji čas. Jenže další pokusy byly stejné. Vždycky jsme to museli vzdát. Nešlo do mě nic zavést. Ani prst, ani tampon, ani nic jiného. Všechno bolelo.
Zpočátku jsem si to omlouvala. „Asi nejsem dost uvolněná.“ „Možná jsme na to šli moc rychle.“ „Třeba mám jen menší vchod.“ Jenže jak šel čas, místo zlepšení přicházelo zklamání. Jeho i moje. On byl trpělivý, ale já jsem cítila, jak ho frustruje, že se mě nemůže dotknout. A mě ničilo, že jsem mu to nemohla dát. Že jsem „jiná“.
Nikdo mi nevěřil. Ani já sobě
Zkoušela jsem to řešit. Řekla jsem to své gynekoložce. Ta se na mě podívala jako na hysterku a řekla, že je to jen „v hlavě“. Poradila mi, ať zkusím víno a klid. Na internetu jsem toho moc nenašla. V češtině skoro nic. Jen pár anonymních diskuzí, kde se ženy svěřovaly, že „to taky nejde“ – ale žádné řešení, žádné konkrétní rady.
Přestala jsem věřit svému tělu. Pokaždé, když se partner přiblížil, jsem ztuhla. Ne psychicky – fyzicky. Moje svaly si dělaly, co chtěly. Automatická obrana. Jako kdyby mé tělo křičelo: „Zastav to!“, i když já sama jsem nic špatného necítila. Chtěla jsem být milovaná. Ale nešlo to. Připadala jsem si jako rozbitá panenka.
Objevila jsem slovo, které mi změnilo život
Jednou pozdě v noci jsem konečně narazila na ten pojem – vaginismus. A najednou všechno začalo dávat smysl. Mimovolní stažení svalů. Obranná reakce těla. Nejsem vadná. Nejsem sama. Nejsem divná. Je to reálný problém. A existují způsoby, jak ho řešit.
A tady nastalo první překvapení: i když mi nešlo mít sex, dokázala jsem cítit vzrušení. Byly chvíle, kdy jsem při orálním sexu nebo jemné stimulaci klitorisu cítila příjemno, blízkost a dokonce i orgasmus. To pro mě byla malá, ale obrovsky důležitá naděje. Znamenalo to, že moje sexualita není mrtvá. Jen potřebuje jiný přístup, jiné tempo a hlavně pochopení.
Našla jsem terapeutku, která se na to specializuje. Začala jsem chodit na fyzioterapii pánevního dna. Bylo to nepříjemné. Intimní. Někdy ponižující. Ale taky osvobozující. Postupně jsme trénovaly s dilatátory. Krok po kroku jsem se učila, jak se dotknout beze strachu. Jak znovu získat kontrolu.
Nešlo to hned. Ale šlo to.
Dnes vím, že to není ostuda. Je to boj – a já jsem ho vyhrála
Dnes jsem v jiném vztahu. Můj současný partner ví všechno. Byl u toho, když jsem brečela po prvním pokusu. Byl u toho, když jsme to poprvé zvládli. A pořád mě držel za ruku. Díky němu jsem pochopila, že láska není jen o sexu. Ale že když ten sex pak přijde, bez bolesti a s důvěrou, má úplně jinou hloubku.
Mluvím o tom, protože vím, že nás je víc. Že někde teď sedí jiná holka, která si myslí, že je vadná, že selhala. A já jí chci říct: Neselháváš. Jen tvoje tělo volá o pomoc. A tu pomoc si zasloužíš.
Není to tvoje vina. A už vůbec ne konec. Je to začátek.
Zdroje:
brook - your life vaginismus rosies story
bodyform - your body what is vaginismus
