Článek
Začalo to jako útěk. Ne před někým, ale k někomu.
Byla jsem unavená. Unavená z rutiny, z ticha mezi čtyřmi stěnami, z pohledů, které už dávno nic neříkaly. A on… on byl jiný. Ne můj. Ne povolený. Ale o to víc neodolatelný. Přivezl mě sem do lesa, kde prý „nebudeme nikoho rušit“. A měl pravdu. Až do chvíle, kdy jsme začali rušit my…
Krmelec stál tiše mezi stromy jako svědek něčeho, co se nemělo stát. Byla tma, měsíc visel nízko, a pod námi — svět se rozpadal na kusy dřeva, kůži, dech a sténání. Byla to ta chvíle, kdy nevnímáte nic jiného než tlukot srdce… a pak něco zapraská.
Dvakrát. Jednou větvička. Podruhé svědomí.
Zaslechla jsem to dřív než on. Instinkt. Mrazivý závan. Tíha pohledu zezadu. Ztuhla jsem. A pak se to stalo.
Zableskla se baterka. Tenký kužel světla projel tmou jako kulka. A za ním — obrys. Silueta. Klobouk se štětkou, rameno napjaté, ruka držící zbraň. A pohled… pohled, který jsem znala lépe než vlastní tvář.
„Co to… do prdele… Aleno?“
Ztuhla jsem. Milenec se pokusil vstát, sklouzl, natáhl si kalhoty naruby. Já jen hledala jakýkoli kus oblečení, který by mě zakryl — před zimou, před výčitkami, před mužem, kterého jsem kdysi milovala.
A pak — ticho. Takové to ticho, které je horší než řev.
„V mém revíru?“
To řekl klidně. A právě ten klid mě děsil víc než kdyby křičel. Mířil brokovnicí nízko. Ne na nás, ale dost blízko, aby každé slovo mělo váhu olova.
„Zvířata tady mají víc důstojnosti než vy dva.“
A odešel. Bez výstřelu. Bez posledního slova. Ale zanechal po sobě něco horšího — stud, který se neztratí s ránem.
Od té doby mlčím, když vidím krmelec. A třesu se, když slyším prasknout větvičku.
Protože některé věci se nestřílí. Jen se nechávají pomalu zemřít v tichu lesa.
A vášeň, když není krmena pravdou, skončí vždycky na mušce.
Zdroj:
- myslivost.cz - VSE-PREMAHA-LASKA
