Článek
Touha tam je. Ale někde pod tou haldou denních povinností
Vím, že to pozná. Pozná ten tón. Když se přitulí a já řeknu „zítra“, vím, že vevnitř ztuhne. A já se pak celou noc převaluju s výčitkami. Protože ho mám ráda. Chci ho. Ale mám pocit, že jsem pořád někde na pokraji kolapsu. Ne fyzicky – ale v hlavě. A dotek? Ten vyžaduje přítomnost. Intimitu. Chuť být chvíli jen tady a teď. A na to… nemám sílu.
Každý den má svou výmluvu. Ale nejsou to jen výmluvy
Neděle – měla jsem toho plné zuby. Nálada nikde. Ale stejně jsem se na něj usmála a řekla: „Zítra, jo?“
Pondělí – hlava mi třeštila. Víc než tělo mě bolela myšlenka, že ještě „musím být sexy“.
Úterý – upřímně? Ten seriál mě vtáhl. A možná jsem ráda, že se schovávám za obrazovku.
Středa – PMS. Ale hlavně emoce. Rozbrečela jsem se u reklamy na šampón. On mě chtěl. Já se chtěla propadnout.
Čtvrtek – čekala jsem, že přijde. Ale on byl tichý. A já si řekla: No jo, už ho to přestalo bavit.
Nechci být ta, co „nechce“. Ale nevím, jak to změnit
Nikdy jsem si nemyslela, že tohle budeme my. Vždycky jsme měli blízkost, špičkový humor v posteli, žádné trapné chvíle. Jenže teď mi někdy připadá, že se mě bojí dotknout – nebo že já se bojím dotknout jeho. Bojím se očekávání, které nenaplním. A bojím se, že už je pozdě.
A přitom stačí málo. Někdy bych chtěla, aby mě objal jen tak. Bez pozvání do postele. Abych věděla, že je to pořád o nás – i když zrovna nejsem připravená na víc.
Vím, co dělá. A vím, že to není jeho chyba
Viděla jsem to světlo v obýváku. Věděla jsem, že tam sedí sám. A druhý den jsem viděla tu historii na jeho telefonu. Jasně že vím, co si pustil, když jsem já šla spát. A nebyla jsem naštvaná. Byla jsem smutná.
Protože on si to udělal sám. A já vím, že to nebylo jen kvůli orgasmu.
Bylo to kvůli tomu, že už spolu nejsme my. A s tím bych chtěla něco udělat. Jen se trochu bojím začít.
Zdroj: Monika / Vlastní zkušenost
