Článek
Se sousedem v kočárkárně. Stačilo pár pohledů ve výtahu a jedno nečekané setkání
Bydlí jen o dvě patra výš. Známe se od vidění, občas si podržíme dveře a prohodíme pár slov u schránek. Nikdy by mě nenapadlo, že právě s ním zažiju největší vzrušení posledních let. A už vůbec ne v kočárkárně našeho domu.
Začalo to úplně nevinně. Alespoň jsem si to namlouvala.
Náš nový soused se přistěhoval někdy na jaře. Bylo mu něco přes čtyřicet, měl tmavé vlasy, příjemný úsměv a ten zvláštní druh sebevědomí, který člověk nemusí předvádět. Prostě ho má.
Poprvé jsme se dali do řeči ve výtahu. Stěžovala jsem si na nefungující osvětlení ve sklepě a on se nabídl, že se na něj podívá. Pak jsme se potkávali častěji. Někdy náhodou, jindy jsem měla podezření, že si jeden z nás cestu domů trochu načasoval.
„Vy zase jdete tak pozdě?“ zeptal se mě jednou večer.
„A vy zase hlídáte, kdy chodím domů?“
Zasmál se. A já si všimla, že se na mě dívá o vteřinu déle, než by se na sousedku slušelo.
Z obyčejného pozdravu začalo být něco víc
Následující týdny byly plné drobných náhod. Potkali jsme se u popelnic, před domem i u poštovních schránek. Nikdy neřekl nic vyloženě nevhodného. Jen občas pronesl poznámku, nad kterou jsem pak přemýšlela ještě doma.
Jednou mi pochválil šaty.
„Ty vám vážně sluší.“
„To říkáte každé sousedce?“
„Jen té, na kterou se těším.“
Nevěděla jsem, co odpovědět. A nejhorší bylo, že jsem se usmívala jako školačka.
Pak přišel páteční večer, na který jen tak nezapomenu.
Zapomenuté kolo a zamčené dveře
Bylo krátce po deváté, když jsem si vzpomněla, že jsem nechala v kočárkárně tašku na kole. Natáhla jsem si mikinu, sjela výtahem do přízemí a zamířila ke dveřím na konci chodby.
Uvnitř se svítilo.
Stál tam on. Skláněl se nad kolem a snažil se spravit uvolněný blatník.
„Tak tady se schováváte,“ řekla jsem.
Otočil se a usmál se.
„A já myslel, že už vás dneska neuvidím.“
Kočárkárna byla malá, přeplněná koly, starými odrážedly a dětskými kočárky. Přesto mi najednou připadalo, že je mezi námi až příliš mnoho prostoru.
Přišla jsem si pro tašku. Jenže místo toho jsme se opřeli o zeď a začali si povídat.
O práci. O sousedech. O tom, jaké je zvláštní bydlet v domě plném lidí a přitom o nich skoro nic nevědět.
A potom se mě zeptal:
„Můžu vám něco říct?“
Přikývla jsem.
„Už několik týdnů hledám důvod, proč vás potkat.“
Polibek, na který jsem nečekala
Nevím, kdo se přiblížil první. Pamatuji si jen, že jsme najednou stáli těsně u sebe.
„Tohle asi není nejlepší nápad,“ zašeptala jsem.
„Asi ne,“ souhlasil.
Ani jeden jsme ale neodešli.
Podíval se mi do očí a zeptal se, jestli mě smí políbit. Odpověděla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.
Políbil mě jemně, skoro opatrně. Jako by čekal, jestli si to nerozmyslím. Jenže já se odtáhnout nechtěla.
Na okamžik jsem úplně zapomněla, kde jsme.
Pak někdo prošel chodbou.
Oba jsme ztuhli. Za dveřmi zazněly kroky, cvaknutí výtahu a zase bylo ticho.
Rozesmála jsem se nervozitou.
„Jestli nás tady někdo najde, bude o čem mluvit na domovní schůzi.“
„Tak mu radši nedáme důvod,“ odpověděl.
To nejhorší přišlo až druhý den
V kočárkárně jsme nakonec zůstali ještě několik minut. Povídali jsme si tišeji než předtím, občas se políbili a vůbec se nám nechtělo vracet do našich bytů.
Když jsem konečně odcházela, chytil mě na okamžik za ruku.
„Uvidíme se zítra?“
„Možná ve výtahu,“ odpověděla jsem.
Ráno jsem ho skutečně potkala.
Stála jsem u schránek s kávou v ruce, když se otevřely dveře výtahu. Vystoupil, podíval se na mě a naprosto vážně pronesl:
„Dobré ráno, sousedko.“
„Dobré ráno.“
Chvíli jsme na sebe hleděli, jako bychom se viděli poprvé.
A pak dodal:
„Mimochodem, už vám svítí ve sklepě.“
Málem jsem se polila kávou.
Od té doby se potkáváme dál. Někdy jen prohodíme pár slov, jindy se naše pohledy zdrží o něco déle.
A pokaždé, když jdu kolem kočárkárny, vzpomenu si na ten páteční večer.
Nikdy bych nevěřila, kolik tajemství se může skrývat za jedněmi obyčejnými dveřmi.
Zdroj:
Monika - vlastní tvorba
