Článek
Tohle se mi fakt stalo: kuchyňka, touha a flek, co nezmizel
Pondělní dopoledne. Chtěla jsem si jen dolít kávu. V kuchyňce bylo ticho, až moc ticho. A pak jsem ho zahlédla – David, ten nenápadný kolega z marketingu, o kterém jsem vždycky říkala, že je „hodnej kluk“. Jenže „hodní kluci“ někdy skrývají zatraceně divoké fantazie.
Usmál se, řekl, že se rád dívá, jak si míchám cukr do kávy (ano, trochu úchyl, ale svým způsobem sexy). Stoupl si za mě, já cítila jeho dech na krku a pak už to šlo rychle. Přitiskl mě k lince, ruce měl všude. Stál tak blízko, že naše těla mluvila za nás.
A pak přišla ta chvíle. Ten moment, kdy se mu vymkly ruce, dech i tělo z kontroly. Nebylo to ani půl minuty a já najednou cítila, jak mi něco teplého dopadlo na nohu. Ne, mléko to nebylo. A ano, byly to moje nové černé lodičky.
Flek, trapas a svědkyně v jednom
Zůstali jsme stát. Já vyděšená. On zrudlý až za ušima. Byla to směs trapnosti, šoku… a trochu i triumfu. Ano, asi jsem pořád „to“ měla. Jenže v tu chvíli se otevřely dveře. Vstoupila Radka z HR – typická slepice, která nikdy nic nepřehlédne.
Podívala se na nás, pak na mou nohu. Její pohled sklouzl k lodičkám a chvíli tam zůstal. Pak se na mě podívala s takovým tím úsměvem „já-vím-všechno“ a řekla: „Někdo asi rozlil mléko, co?“ Přikývla jsem. David si upravil pásek. Já se snažila chovat normálně. Nešlo to.
Jak to skončilo?
Boty jsem doma drhla čtyřikrát. Skvrna nezmizela. David mi druhý den poslal zprávu: „Omlouvám se. Jestli chceš, koupím ti nové.“ Neodpověděla jsem. Zatím. Ne že bych nechtěla, ale nějak jsem nevěděla, co bych napsala. Co se stalo, už nešlo vzít zpátky. Ale popravdě – lodičky jsou sice zničené, ale to, co jsem cítila v té chvíli, bylo neuvěřitelně živé. A možná… to za ten flek i stálo.
Zdroj: Monika/Vlastní zkušenost
