Článek
Jak jsem přišel o důstojnost (a málem i kalhoty) na zadním sedadle Fabie
Každý má nějaký ten příběh, který vytáhne jen mezi nejbližšími přáteli nebo při třetím pivu. Ten můj se odehrál v zaparkovaném autě. V noci. A jo – bylo to přesně tak klišé, jak to zní.
Bylo mi něco přes dvacet, svět byl plný možností, benzín stál ještě rozumně a my jsme s přítelkyní (tehdy čerstvou známostí z tanečního kurzu – ano, fakt to fungovalo!) hledali „soukromí“. Taky jsme hledali klíče od bytu, které zůstaly u její spolubydlící, co právě prožívala s někým jiným něco podobného. Inu, mládí.
Tak jsme zaparkovali. Klidné místo na okraji města, za benzinkou. Trochu stínu, trochu romantiky a hodně vášně. Přeskočíme detaily – víte, jak to začíná: polibky, smích, trapné krčení ve Fabii, která rozhodně nebyla stavěná pro milostnou gymnastiku. Ale s trochou kreativity a sklopenými sedadly se i tohle dá zvládnout. A že jsme byli kreativní!
Když se ve tmě zableskne baterka
V tom nejlepším – a tím opravdu myslím ten moment, kdy si říkáte „tak teď už mě nic nezastaví“, zaslechli jsme podivné ťuknutí na sklo. Já ztuhl jak socha. Přítelkyně přestala dýchat. A do toho… cvak! Svítilna nám posvítila přímo do obličeje. Okýnko bylo pootevřené – a tam, zhruba dvacet centimetrů od našich tváří, se objevila hlava.
„Dobrý večer,“ povídá policajt s kamenným výrazem.
Já už v hlavě řešil, jestli je horší pokuta za veřejné pohoršení, nebo že mi trčí noha z trenýrek.
„Ehm… my jen… ehm… víte… hledali jsme hvězdy…“ koktal jsem nesmyslně, zatímco jsem se zoufale snažil najít tričko, které záhadně zmizelo pod sedadlem.
A pak to přišlo.
Policajt se usmál. Skutečně se usmál, jako by nás chytil při čemsi naprosto běžném, možná lehce roztomilém. „Hodně štěstí,“ řekl tiše a zmizel do tmy. Bez dalšího slova.
Co nás to tenkrát naučilo?
Zaprvé: nezapomeňte zamknout auto. Zadruhé: nikdy neparkujte přímo pod pouliční lampu – i když se vám zdá, že „tady přece nikdo nechodí“. A zatřetí: policajti mají asi největší přehled o tom, co se v zaparkovaných autech děje. Ale když máte štěstí, potkáte toho, který má pochopení… a smysl pro humor.
Dnes se tomu smějeme. Tehdy jsem se ale modlil, ať mi nezůstane trauma pokaždé, když uvidím baterku. A víte co? Od té doby mám pro sex radši postel – má víc místa, míň plastů a hlavně: žádné náhodné ťukání na okénko.
Zdroj: Monika / Vlastní zkušenost
