Článek
Výtah, šaty a jedna nečekaná jiskra
„Do háje!“ vyhrkla Tereza právě ve chvíli, kdy se výtah škubnutím zastavil. Ozvalo se kovové cvak, vzduchem prolétl podivný šustivý zvuk – a pak už jen ticho a… jeden nevěřící pohled.
Roman, kolega z IT, právě sledoval, jak výtah nemilosrdně polkl spodní část Tereziných elegantních modrých šatů. A vzápětí je při pokusu rozjet se zpět doslova strhl z jejího těla. Výsledkem byl efekt: „náhlá římská tóga z kabelky“, kombinovaný s výrazem „chci zmizet pod podlahu“.
„Ty nečum!“ obořila se Tereza, rudá až po uši. „Nebo tě tím podvazkem přerazím!“
„Já… já jen… kontroluju výtah. Z hlediska bezpečnosti,“ zamumlal Roman a přitiskl se k zadní stěně. Vypadalo to, že se výtah zasekl. Skvělé. Ona skoro nahá. On v roli nedobrovolného svědka. A žádný signál.
Čas ubíhal. Po první trapnosti přišla rezignace. Tereza si z kabelky vytvořila jakýsi přehoz, Roman ze zadní kapsy vytáhl plastovou lžičku („Nechci o tom mluvit.“), a začali si povídat. O práci. O tom, jak Tereza nesnáší firemní večírky. A o tom, jak Roman doteď netušil, že vůbec umí s někým mluvit bez PowerPointu.
Když po čtyřiceti minutách konečně zablikalo nouzové světlo a ozval se hlas technika, bylo jim to skoro líto.
„Dobrý den, pracujeme na tom. Prý tu máme incident se šaty?“
„Ne šaty. Vražda šatů,“ upřesnila Tereza suše.
„A co si přejete jako první?“ ptal se technik.
„Suchý župan, pizzu… a doživotní zákaz vstupu do výtahu číslo sedm,“ vyjmenovala. „A pak možná taky psychologa.“
O hodinu později už stáli venku. Tereza zabalená do technikova kabátu, Roman s kabelkou v ruce.
„Víš, na první rande jsem si to představovala jinak,“ nadhodila Tereza. „Ale… co už. Viděls mě v horším než večerní róbě.“
Roman se usmál. „A ty mě bez možnosti úniku. To je férový začátek.“
„Dáš si kafe?“ zeptala se. „Myslím, že teď už nemáme moc co skrývat.“
„Jasně. A klidně i ten večírek. Ale tentokrát v jiným výtahu. Nebo po schodech.“
Zdroj: Monika Vlastní zkušenost
