Článek
Ráno. Děti zabalené, batůžky na zádech, pusa na čelo a honem do školky. Dveře se zavřely a najednou ticho. Jen on a já. On – ten táta, co jinak jen kývne. Dnes tam ale stál sám, s tím zatraceným strništěm, černou bundou a koloběžkou, na kterou by se normálně nikdo netlačil. Jenže já měla dnes chuť být tlačená.
„Skočíš?“
„Kam?“
„Na mě. A na koloběžku.“
Nastoupila jsem. A ve chvíli, kdy se mě dotkl, se mi v těle něco přepnulo. Nebyl to flirt. Byl to náraz. Vzrušení, co rozkmitá podbřišek dřív, než stihnete říct „jsem máma od dítěte“.
Vyjeli jsme. Jeho dech mi hřál zátylek. Cítila jsem, jak se tiskne – možná až zbytečně moc. Ale já se neuhýbala. Naopak.
A pak přišla ta díra. Mříž v asfaltu. Koloběžka škubla, já se přirazila na řídítka. Tvrdě. A on vzápětí zezadu na mě.
A zůstal tam.
Jeho boky proti mým. Jeho dech na mém krku. A já – celá rozklepaná – jen tiše zalapala po dechu. Pak se mi z hrdla vytrhl vzdech, hluboký, syrový.
Neptal se. Jen se přitiskl víc. Držel mě oběma rukama, pevně, až mě zabolely dlaně mezi těmi jeho.
„Víš, že se dá jet i bez pohybu?“ zašeptal mi.
„Jen když někdo pohybuje za tebe.“
Nečekal odpověď. Kousek sjel. Pak prudce zabrzdil.
„Tady bydlím,“ řekl a nechal mě sklouznout dolů.
Věděl, že půjdu.
Za zavřenými dveřmi:
Byl tvrdý, silný, nesnažil se být romantický. Moje kalhotky skončily někde u jeho bot a já na jeho kuchyňské lince. Mlčel. Jen mi stáhl tričko přes hlavu, přejel prsty mezi prsy a přirazil mě k dřevěné desce. Nebránila jsem se. Naopak jsem se rozevřela tak ochotně, až jsem se sama sebe lekla.
Byl to ten typ sexu, kdy zapomeneš na jméno dítěte, na nákupní seznam i na to, že jsi dnes chtěla jen zalít kytky. Jeho ruce, jeho jazyk, jeho tělo. Drsné, přímé, upřímné. A pak výkřik, stisk, záškub. Moje i jeho. Ticho.
Závěr:
Domů jsem přišla s mastnými vlasy, promáčklou kabelkou a pocitem, že svět je pořád ještě schopen překvapit. Dítě jsem vyzvedla včas. Jen jsem se u branky pousmála, když jsem zahlédla jeho dlaně zastrčené v kapsách. A věděla jsem, co ještě ráno dělaly.
