Článek
Téma, které mě doslova pohltilo
Vždycky jsem měla za to, že mám o světě aspoň nějaké základní povědomí. Věděla jsem, že v některých zemích se dělá něco, čemu se říká ženská obřízka. V televizi o tom párkrát mluvili, občas jsem zahlédla titulek. Ale nikdy jsem si to nenechala úplně „dostat pod kůži“. Jenže pak jsem narazila na příběh jedné mladé ženy z Keni. Četla jsem ho večer v posteli, zůstala jsem vzhůru dlouho do noci, a druhý den jsem začala hledat další informace. Čím víc jsem četla, tím větší vztek jsem cítila. A současně i smutek. Někdy i bezmoc.
Ženská obřízka není žádný „rituál dospělosti“, jak to někdy obhajují. Není to kulturní odlišnost, kterou máme respektovat. Je to zločin na ženském těle. A co je možná ještě horší – na dívčí duši.
Co všechno jsem zjistila
Oficiálně se tomu říká ženská genitální mutilace, zkráceně FGM. Jinými slovy – mrzačení ženských pohlavních orgánů. Provádí se to většinou malým dětem nebo mladým dívkám, někdy už ve věku kolem pěti let. Bez umrtvení, bez hygieny, často jen břitvou nebo kusem plechu. A bez možnosti říct „ne“. Protože se to prostě „dělá“. Protože „jinak nebudeš dost čistá, cudná, žádoucí pro manžela“.
Tohle všechno jsem nevěděla. Nevěděla jsem, že některé dívky přežijí jen díky obrovskému štěstí – nezemřou na vykrvácení nebo infekci. Že u některých se pak musí při každém porodu tělo znovu „otevřít“, protože jim genitálie doslova zašili. A že u stovek milionů žen po světě sex neznamená potěšení, ale bolest, stud a trauma.
Nejedná se přitom o nějakou výjimku z dávné minulosti. Tohle se děje dnes. Právě teď. Podle Světové zdravotnické organizace žije více než 200 milionů žen a dívek, které obřízku podstoupily. Každý rok přibývají další tři miliony. A přesto o tom tolik lidí vůbec netuší – stejně jako jsem to nevěděla já.
Mlčení a strach
Nejvíc mě děsí, že o tom většina těch žen nikdy nemluví. Že se bojí – své rodiny, komunity, někdy i vlastních dcer, které samy nechají obřezat, protože „jinak to nejde“. A úplně mě zamrazilo, když jsem zjistila, že i v Evropě, kam přicházejí lidé z postižených zemí, se obřízky stále potají provádějí. Třeba o prázdninách, když dívky odjedou „na návštěvu domů“. Nebo potají v garážích. V Německu, ve Francii, v Británii. Možná i u nás.
Přitom to není jen „jejich problém“. Je to problém nás všech. Protože mluvíme o dětech. O právech žen. O lidskosti.
Co s tím můžu udělat já?
Asi nikdy nezapomenu na jednu větu, kterou jsem četla v rozhovoru s přeživší FGM: „Nikdy mi nevysvětlili proč. Jen mi řekli, že musím. A pak přišla bolest.“ Od té doby mi ta věta zní v hlavě.
Možná s tím nedokážu sama nic zásadního změnit. Ale rozhodla jsem se o tom psát. Mluvit. Sdílet. Protože pokud se něco děje v tichu, trvá to dál. A já nechci být ticho.
Pokud jsi žena a právě tohle čteš – zkus to téma taky nenechat jen tak být. Možná nemáme stejnou zkušenost. Ale máme stejnou zodpovědnost.
Doporučené odkazy, které mi otevřely oči:
unicef - female genital mutilation
