Článek
S manželem Petrem jsme se potkali už na vysoké škole a nedávno jsme spolu oslavili dvanáct let. Máme dvě dcery – osmiletou Aničku a čtyřletou Marušku. Většinu času, co jsme rodiče, jsem byla doma. Nejdřív s první dcerou, pak přišla druhá, a i když to někdy bylo náročné, cítila jsem, že to tak má být – že držím rodinu pohromadě a Petr se stará o finance. Já zajišťovala všechno kolem dětí, domácnosti, lékařů, kroužků, jídla, praní, dárků… znáte to.
Před pár měsíci jsem se vrátila do práce, a rovnou na plný úvazek. Chtěla jsem změnu, mít i jinou roli než jen „máma“, znovu zažít pocit vlastní hodnoty mimo rodinu. Jenže jsem si tehdy asi naivně myslela, že když už oba pracujeme stejně dlouho, automaticky se přirozeně rozdělí i to, co se děje doma. Ale nezměnilo se nic.
Přijdu z práce a místo abych si na chvíli odpočinula, rovnou vařím, připravuju věci do školy, uklízím, koupu děti, večer ještě peru a často i pracuju z domova, když holky usnou. Manžel si mezi tím sedne k televizi, zahraje hry na počítači nebo si jde vyčerpaný lehnout. Když ho požádám o pomoc, řekne, že „za chvilku“, „neumí to jako já“ nebo že „je taky unavený“. Přitom má stejně jako já kancelářskou práci a bydlíme v bytě, takže z „mužských prací“ tu toho opravdu moc není.
Neříkám, že je špatný – je to hodný táta a stará se o nás, ale jak mám zařídit, aby pochopil, že už to takhle dál nejde?
Nechci mu dělat scény ani výčitky. Jen prostě potřebuju, aby viděl, že teď máme oba práci, ale domácnost zůstala pořád jen na mně. Fyzicky i psychicky to přestávám zvládat. A co je horší – začínám v sobě cítit vztek a lítost. Nedávno jsem si dokonce přála, abych onemocněla, jen abych si mohla odpočinout – a to mě vyděsilo.
Jak s ním o tom mluvit tak, aby mě opravdu slyšel a pochopil, že se potřebuju opřít i o něj? Jak přenastavit náš systém, aniž by se urazil nebo se uzavřel? Bojím se, že když to budu dál dusit, jednoho dne to vybublá ven způsobem, který už nepůjde vzít zpátky.
Co mám dělat?
