Článek
„Nepozoruji, že by se nám čeština nějak mimořádně kazila“, řekl kdysi v rozhovoru pro Hospodářské noviny Karel Oliva, bývalý šéf Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. Podle jeho míněni, není situace češtiny nějak špatná, ani nehrozí její zničení přejímáním cizích výrazů. Příkladem je podle něj z angličtiny přejatý výraz „je to o něčem“. K tomu podotýká: „když řeknu: je to o tom, kolik ten dům bude stát, vyjádřím kondenzovanou formou to, co bych jinak musel říct takto: Základním problémem při stavbě tohoto domu budou finanční náklady.“ Také se vyjadřoval k podproblému „abychom“ kontra „abysme“. Občas prý dostává dopisy tohoto typu: „Jak vůbec můžete uvažovat o tom, že by se používalo „abysme“. To bysem já nikdy neřekl.“
Myslím, že propast mezi spisovnou češtinou a obecnou češtinou by se měla zmenšovat. Pokud budou děti ve škole hodnoceny jen podle toho, jak napíšou shora nebo zhora, ale přitom ani neumí vyjádřit myšlenku tak, aby jim někdo rozuměl, bude to celkem problém. Náš syn celkem pravidelně dostával pětky z diktátu, ale vyhrával školní soutěže ve slohu. Přece nestačí jen umět pravopis, je třeba umět jazyk používat. Co vám pomůže, že znáte pravidla silničního provozu, když neumíte řídit.
Při podobných výlevech ohledně pravopisu se mě lidé ptají, co bych tedy navrhoval. Tak především bych zrušil kroužkované u. Je to manýra bez obsahu, finesa beze smyslu. Historka, že kroužkované u nahrazuje ve slovech ou mne opravdu, ale opravdu nedojímá. My říkáme mouka, ale Slováci múka a srdce jim to netrhá. Bez kroužkovaného u čeština nezchudne, naopak. Ale pokud to přece jen někomu bude vadit, tak bych navrhl krátké přechodné období (například sto let), kdy bude možno psát kroužkované i čárkované, jak se to bude komu hodit. A komu vadí rúže, ať píše klidně rouže. Námitka, že diakritika je důležitá pro srozumitelnost, neobstojí. Fakt, že každý, kdo má češtinu jako mateřský jazyk, dokáže bez problému číst SMS zcela bez diakritiky, usvědčuje všechny jazykové puristy z falše. Také tvrdé a měkké i/y, v místech, kde to nemá žádný význam, je přežitek. Třeba v příčestí minulém ho ve slovenštině zrušili už dávno, a o co přišli? O nic.
A vyjmenovaná slova? Staromilství snoubící se s hloupostí. Ano, ve vlastních jménech, tam to má smysl - třeba Bydžov, Přibyslav, Kamýk. Vlastní jména jsou stejně podivnost a tam bych se na ničím nepozastavoval a psal bych to dle „zviku na Zvýkově“. Ale proč babyka a babička, třeba je hezčí babika a babyčka. A víte, že před sto lety se psalo síkora, a ne sýkora? Anebo kantorská libůstka s a z. Kolik je na to pravidel, kolik je na to názorů. A smysl uniká. Zpátky nebo spátky, sdílet nebo zdílet, není to tak trochu jedno? Něco jiného je, když to má význam: správa (něco spravuje) a zpráva (něco praví). Zajímavé ale je, že jedna očividná hovadina se v češtině usadila a ne a ne ji vymýtit (dokonce ani nejde vimítit). A to sice používání výrazu Čechy pro celou naší zemi. Je to způsobeno nadužíváním výrazu Česká republika tam, kde by se mělo používat výrazu Česko. Proč je mnohým Česko proti mysli, netuším. Z 27 států EU jich (v češtině) má koncovku …cko a nebo …sko rovných 20. Pouze Česko používá ve svém běžném označení konstituční formu Česká republika (Czech republic), ale to se pomalu mění. I výraz Czechia už je formálně použitelný. Přičemž formu republiky má v EU dvacet jedna zemí, království trvá v pěti z nich a jedna země je dokonce velkovévodství. Ale v krátkém názvu pro svůj stát to neinzerují. Domnívám se, že nastal čas, aby se pravidla českého pravopisu stala méně rigidní.
