Článek
Když jsem vezla svého syna k babičce, měla jsem v kufru auta speciální náklad – kelímky. Doma pije vodu a ředěný džus, ale babička mu neustále kupuje „pitíčka“ plná cukru. Ona je hlavně ráda, že vnouček vůbec něco pije, takže ho těmito sladkými nápoji zásobuje bez výčitek. Vlastně mi došlo, že moje babička – a celá tahle generace – vůbec nepřemýšlela o výživě tak, jak to řešíme dnes.
Pamatuji si, jak nám v dětství sladili čaj s tím, že děti přece potřebují cukr, aby měly energii. Aby jim chutnalo. Vlastně se to dělalo s úplně stejnou samozřejmostí, s jakou dnes někteří rodiče dávají dětem nepřirozeně zdravé verze všeho – aby náhodou nevzali do pusy bílou mouku, kravské mléko nebo cokoliv jiného, co je podle aktuálního trendu považováno za dietní neřád.
Ale na jednu věc jsou starší generace nekompromisní – pleny. O cukru v dětském čaji se s nikým nepřou, ale pokud má dítě plenu po druhém roce života, spustí se lavina hodnocení, rad a obav. „Už by měl dávno chodit na nočník!“ nebo „To mu budete dávat pleny až do školky?!“ Jsou skálopevně přesvědčeni, že to je zásadní životní milník, který ovlivní celou jeho budoucnost – zatímco cukr, který konzumuje od raného věku, se nějak magicky ztratí ve víru dětského metabolismu.
Cukrová tolerance vs. plenová nesnášenlivost
Ano, jednoho dne se moje dítě plen zbaví. Možná ve dvou letech, možná až ve třech. Ale když mu bude dvacet, nebudu na něj hledět a říkat: „Hm, ty nejsi dostatečně psychicky stabilní, asi to bude tím, že jsi měl pleny až do tří let.“ Na druhou stranu – když si během dospívání vybuduje závislost na sladkém nebo si bude celý život bojovat s nadváhou, můžeme se zpětně podívat na jeho batolecí jídelníček a říct si: „Možná ty tuny cukru v pitíčkách nebyly úplně nejlepší nápad.“
Ale zkuste to říct babičkám. Ne, plenová problematika je u nich prostě větší téma. Pleny vidí. Cukr ne.
Jak se rodí generace s lepšími návyky?
Jako máma, která se zajímá o respektující výchovu, neplánuji vést válku kvůli každému kelímku pitíčka. Stejně jako nebudu stresovat kvůli plenám. Místo toho se snažím vést dialog, ukazovat, jak může vypadat zdravější alternativa, a nenutit radikální změny. Protože děti se učí z našeho přístupu, ne z příkazů a zákazů.
A možná jednou moje děti budou řešit, jak se generace jejich babiček zasazovala o nesmyslné věci. Třeba budou pobaveně kroutit hlavou nad tím, že jsme byli posedlí tím, zda pšenice je zlo nebo zda pít kávu po třetí odpoledne je zdravotní riziko. Možná to bude úplně jiný paradox.
Ale jedno je jisté – tyhle malé generační střety tu budou vždycky. A my je budeme řešit stejně vášnivě, jako dnes řešíme plenky vs. cukr.
