28. říjen - Den který neoslavuji

Dne 28. října si připomínáme vznik samostatného Československa, jednu z nejvýznamnějších událostí našich moderních dějin. Jako přesvědčený monarchista však tento den nepovažuji za svůj svátek. Respektuji jeho historický význam, ale důvod k osobní oslavě v něm nenacházím.

Mnohem bližší je mi 28. září, svátek svatého Václava, patrona české země. Právě svatováclavská tradice připomíná více než tisíciletou kontinuitu české státnosti, její křesťanské kořeny, kulturní dědictví a historickou identitu. Představuje odkaz, který přetrval střídání panovníků, dynastií, režimů i státních hranic.

Vznik Československa v roce 1918 byl výsledkem mimořádného politického a vojenského úsilí. Českoslovenští legionáři prokázali odvahu a odhodlání, mnozí za svou představu svobodné vlasti položili život. Jejich oběť si zaslouží úctu bez ohledu na náš dnešní pohled na tehdejší rozpad habsburské monarchie. Stejně tak nelze přehlížet demokratické ideály, s nimiž zakladatelé republiky spojovali její budoucnost.

Po více než století ovšem nastal čas hodnotit také výsledky tohoto historického rozhodnutí. První republika se stala významnou kapitolou našich dějin, její existence však byla poměrně krátká a její politické uspořádání nedokázalo odolat tragickému vývoji evropské politiky.

Rok 1938 přinesl mnichovskou krizi a rozbití dosavadního uspořádání republiky. Následovala nacistická okupace v roce 1939, komunistický převrat roku 1948, politické procesy a represe počátku padesátých let, invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a následná normalizace.

Za těmito letopočty stojí desetiletí nesvobody, utrpení a promarněných příležitostí. Bylo by historicky nesprávné přičítat všechny tyto události samotnému vzniku republiky. Přesto představují dostatečný důvod k zamyšlení nad tím, jak křehké mohou být politické instituce a jak snadno se vznešené ideály střetávají s mocenskou realitou.

Listopad 1989 přinesl obnovení občanských svobod a návrat parlamentní demokracie. Naděje spojené s pádem komunistického režimu však postupně narazily na problémy transformačního období. Divoká privatizace, klientelismus, propojování ekonomické a politické moci i opakované korupční aféry poznamenaly důvěru veřejnosti ve stát a jeho představitele.

Dnes žijeme v demokratickém právním státě. Jeho ústavní základy nelze zpochybňovat jen proto, že jsme nespokojeni s výkonem politické moci. Současně však nelze přehlížet rostoucí vliv ekonomických zájmových skupin, politického marketingu a osobních ambicí na rozhodování o veřejných záležitostech.

Z politických funkcí se pro některé představitele stala výnosná živnost. Veřejná služba ustupuje kariérnímu kalkulu, dlouhodobá odpovědnost okamžitému politickému zisku a státnické uvažování snaze obstát v příštím volebním průzkumu. Opozice zpravidla nabízí hlasitou kritiku, po převzetí moci však často přejímá praktiky svých předchůdců. Zkušení političtí matadoři se střídají ve funkcích, zatímco základní mechanismy politického provozu zůstávají téměř nedotčeny.

Nabízí se proto otázka, nakolik dnešní politická kultura odpovídá představám o demokratickém a odpovědném státě, které provázely vznik Československa.

Jsem přesvědčen, že naše země potřebuje hlubší institucionální a společenskou proměnu, než jakou může přinést další střídání politických stran u moci. Součástí takové diskuse by měla být také otázka státního zřízení.

Osobně spatřuji perspektivu v obnově konstituční monarchie parlamentního typu. Panovník by v takovém systému zastával úlohu nadstranické hlavy státu, představoval historickou kontinuitu a ztělesňoval odpovědnost vůči zemi, která přesahuje horizont jednotlivých volebních období.

Nejde o návrat absolutismu ani o omezování občanských svobod. Konstituční monarchie může být plně demokratickým zřízením, založeným na ústavnosti, dělbě moci a politické odpovědnosti vlády vůči volenému parlamentu. Její specifikum spočívá v postavení hlavy státu, jejíž legitimita nevychází z politické soutěže a která nemusí usilovat o přízeň stranických struktur, sponzorů nebo volebních štábů.

Samotná monarchie pochopitelně nezaručuje poctivost politiků ani kvalitu veřejné správy. Dokáže však nabídnout odlišné pojetí nejvyššího státního úřadu. Panovník v něm nepředstavuje vítěze politického zápasu, nýbrž instituci spojenou s historickou tradicí, ústavní odpovědností a službou zemi.

Právě tento rozměr státnosti považuji za zásadní. Český stát totiž nevznikl 28. října 1918. Jeho kořeny sahají hluboko do raného středověku a jeho dějiny zahrnují přemyslovské knížectví, České království, země Koruny české i staletí habsburské vlády. Republika představuje jednu z etap tohoto vývoje, nikoli jeho počátek nebo nevyhnutelné završení.

Svatý Václav pro mě proto zůstává výstižnějším symbolem české státnosti než výročí vzniku republiky. Připomíná dědictví, které není podmíněno konkrétní ústavní formou a jehož význam přesahuje politické spory současnosti.

Svou vlast miluji a její svobodu považuji za zásadní hodnotu. Odmítám však představu, že republikánské zřízení představuje jedinou správnou a definitivní podobu našeho státu. Česká státnost přežila mnoho politických systémů a její budoucnost nemusí být navždy svázána s tím současným.

Ostatně právě schopnost svobodně diskutovat o podobě vlastního státu by měla patřit k základním znakům vyspělé demokracie.

Za českou státnost, historickou paměť a návrat odpovědnosti do veřejného života.

Autor: Jan Konrád
Kandidát na předsedu Koruny České

NÁRODNÍ ARCHIV (b. r.). 1918, říjen. Labyrintem dějin českých zemí [online]. Dostupné z: https://www.nacr.cz/labyrint/labyrintem-dejin-ceskych-zemi/republika-ceskoslovenska/rok-1918-rijen [cit. 2026-10-24].

RADIO PRAGUE INTERNATIONAL (b. r.). 28. září – Den české státnosti, výročí úmrtí svatého Václava. Český rozhlas [online]. Dostupné z: https://archiv.radio.cz/cz/static/svaty-vaclav [cit. 2026-10-24].

ÚSTAV PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ (b. r.). Historické události [online]. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/historicke-udalosti/ [cit. 2026-10-24].