Článek
Účastníci vzpomínkové akce v Chapelle expiatoire v Paříži, leden 2026. Zleva Bourbon, vévoda z Anjou a Vojtěch Círus
Účastníci vzpomínkové bohoslužby před Chapelle expiatoire, památníkem francouzské královské rodiny v pařížském 8. obvodu.
zpomínková mše v Chapelle expiatoire v Paříži. Kaple stojí na místě někdejšího hřbitova Madeleine.
Francouzský monarchistický prostor zahrnuje legitimisty, orléanisty, dynasticky neutrální proudy a také bonapartismus, který stojí částečně stranou klasického royalistického sporu; spojuje je historická paměť, kritika stranictví a v různé míře idea nadstranické či silné hlavy státu.
Francouzský monarchismus nezmizel s pádem posledního krále. V roce 2026 ve Francii stále existují organizovaná royalistická hnutí, vlastní tisk, vzdělávací spolky, politické organizace, pravidelná setkání i vzpomínkové bohoslužby. Spor přitom není jen otázkou nostalgie po ancien régime. Jádrem francouzské monarchistické diskuse zůstává otázka, kdo je legitimním pokračovatelem francouzských králů, jakou podobu by případná monarchie měla mít a zda může být král protiváhou stranické politiky moderní republiky.
Kdo jsou francouzští legitimisté?
Legitimisté vycházejí z představy nepřerušeného dynastického nástupnictví kapetovského rodu. Za současnou hlavu dynastie považují Louise de Bourbon, vévodu z Anjou, kterého označují jako Ludvíka XX. Jeho vlastní oficiální prezentace jej označuje za hlavu rodu Bourbonů a legitimního následníka francouzských králů.
Kořeny dnešního sporu sahají především do roku 1830 a následně do roku 1883. Po svržení Karla X. se monarchisté rozdělili mezi zastánce starší bourbonské větve a příznivce Ludvíka Filipa Orleánského. Když roku 1883 zemřel bez potomků hrabě de Chambord, většina dosavadních legitimistů přijala nárok orléanské větve. Menšinový proud však tvrdil, že podle dynastického seniorátu přechází prvenství na potomky Filipa V. Španělského. Právě z této linie odvozují dnešní legitimisté nárok Louise de Bourbon, vévody z Anjou. Tento proud bývá označován jako Blancs d’Espagne. Jádrem dynastického sporu je dodnes otázka platnosti zřeknutí se Filipa V. a jeho potomků nároků na francouzskou korunu v souvislosti s utrechtským mírovým uspořádáním.
Legitimismus ale není pouze genealogická disciplína. Je kolem něj vybudován sociální a komunitní život: přednášky, regionální kruhy, katolické bohoslužby, vzdělávání a připomínání klíčových událostí revolučního období. Významné místo má výročí popravy Ludvíka XVI. dne 21. ledna 1793. Sám vévoda z Anjou v rozhovoru pro legitimistickou UCLF vysvětloval účast na podobných připomínkách jako povinnost vůči paměti panovníka a jako doklad toho, že pro část Francouzů představuje monarchie stále živou politickou naději.
Kdo jsou orléanisté a koho podporuje Action française?
Druhý hlavní dynastický proud uznává větev Bourbon-Orléans. Její současnou hlavou je Jean d’Orléans, hrabě pařížský, jehož royalističtí přívrženci označují jako Jana IV.
K této linii se dnes otevřeně hlásí také Action française, nejznámější jméno francouzského politického royalismu. V roce 2026 organizace dál publikuje komuniké hraběte pařížského a představuje jej jako hlavu Maison de France. Jean d’Orléans v srpnu 2026 zaslal účastníkům letního tábora Action française poselství, v němž hovořil o svých povinnostech vyplývajících z postavení hlavy francouzského královského domu. Action française zůstává i v roce 2026 aktivní organizací s vlastní publikační a organizační činností. Action française
Action française přitom redukovat pouze na otázku dynastie nelze. Její historická doktrína nationalisme intégral chápe monarchii především jako instituci schopnou zajistit kontinuitu státu, nezávislost vlády na politických stranách a propojení centrální autority s místními a profesními společenstvími. Její současné texty silně pracují s představou rozdílu mezi „zemí skutečnou“ a stranickým politickým aparátem.
Francouzský royalismus není jen pravice
Zjednodušení „monarchista rovná se krajní pravice“ není úplně přesné, byť hlavní aktivní tradicionalistické proudy francouzského royalismu dnes leží převážně na pravici. Historicky významnou odchylku představuje Nouvelle Action royaliste. Organizace vznikla roku 1971 odštěpením od prostředí Action française a prosazovala demokratickou a parlamentní monarchii. Výslovně přijala Deklaraci práv člověka z roku 1789, princip lidové suverenity, trikolóru, Marseillaisu i heslo Liberté, Égalité, Fraternité. Král měl podle jejího programu fungovat jako nadstranický arbitr a garant kontinuity státu.
Dnes jde ovšem o velmi okrajový proud s nesrovnatelně menším politickým významem, než jaký měl v minulosti. V roce 2026 nadále vydává časopis Royaliste a pořádá své diskusní Mercredis de la NAR. Pro popis dnešního hlavního proudu francouzského monarchismu jí však nelze přikládat stejnou váhu jako Action française nebo legitimistickému prostředí. Archives royalistes
Vedle royalistů stojí bonapartismus, který tvoří samostatnou francouzskou dynastickou a politickou tradici. Vztahuje se k odkazu obou Napoleonů a k císařskému domu Bonapartů, ale není možné jej jednoduše ztotožnit s monarchismem. Část dnešních bonapartistů se hlásí přímo k republice. France Bonapartiste například výslovně přijímá ústavu Páté republiky a případné obnovení císařského trůnu podmiňuje vůlí lidu. Bonapartistická tradice tak kombinuje silnou výkonnou moc, národní suverenitu, sociální rozměr politiky a plebiscitní legitimitu. Sama France Bonapartiste zdůrazňuje, že stojí mimo klasické dělení na pravici a levici. France Bonapartiste
Ještě jinou strategii představuje Alliance Royale. Ta se označuje za dynasticky neutrální: nechce předem rozhodnout, z jaké rodiny má budoucí francouzský král pocházet. Za důležitější považuje obnovení samotné instituce monarchie a představu krále jako reprezentanta Francie, arbitra institucí a garanta veřejných svobod.
Francouzský monarchismus je tedy spíše rodinou několika tradic než jednou stranou. Právě zde leží jeden z paradoxů celého hnutí: royalisté se poměrně snadno shodnou na kritice krátkodobosti stranické politiky, prezidentských kampaní a rozdělování společnosti, ale mnohem hůře se shodují na tom, kdo má korunu legitimně nosit a jak přesně má být monarchie obnovena. Bonapartismus pak stojí vedle tohoto sporu se svou vlastní představou císařské tradice, silného státu a lidové legitimity.
Proč má 21. leden pro francouzské monarchisty stále takový význam?
Vzpomínka na popravu Ludvíka XVI. je místem, kde se politika, náboženství, rodinná tradice a historická paměť spojují. Jedním z nejvýraznějších míst je Chapelle expiatoire v Paříži. Kaple byla vybudována za restaurace Bourbonů na místě někdejšího hřbitova Madeleine, kde byla po popravě uložena těla Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty. Stavba vznikala mezi lety 1816 a 1826 a její oficiální historie ji přímo charakterizuje jako náboženský i politický památník regicidy a revoluce.
V lednu 2026 se zde znovu uskutečnila tradiční zádušní mše. Bohoslužba se konala 18. ledna 2026 v 10:30 za přítomnosti Louise de Bourbon, vévody z Anjou. Zprávy z akce hovoří o více než sedmi stech až přibližně tisícovce účastníků. Sám Louis de Bourbon následně připomněl, že obdobné mše a pochody se konají také na dalších místech Francie. carnetdujour.lefigaro.fr
To je podstatné i pro pochopení současného francouzského monarchismu. Nejde jen o několik intelektuálů diskutujících o následnickém právu. Existuje kolem něj rituál, místo, kalendář, společenská setkání a mezigeneračně předávaná paměť. Historie Francouzské revoluce zde není uzavřenou kapitolou učebnice, ale součástí dnešní identity určitého společenského prostředí.
Mohou se francouzští monarchisté sjednotit?
Úplná dynastická jednota je zatím nepravděpodobná. Legitimisté a orléanisté vycházejí z odlišného výkladu následnického práva a spor roku 1883 není z jejich pohledu akademickou kuriozitou. Přesto existuje široký prostor, kde se jednotlivé proudy přibližují: kritika stranického boje o prezidentskou funkci, důraz na kontinuitu státu, subsidiaritu, historickou paměť, místní společenství a představa hlavy státu, která nemusí každých několik let vyhrát další volební válku.
Bonapartismus do tohoto sjednocování vstupuje jen částečně. Sdílí s částí royalistů důraz na kontinuitu, národní suverenitu a silnou hlavu státu, jeho plebiscitní tradice a přijímání lidové suverenity jej však od klasického legitimismu výrazně oddělují.
Právě zde může spočívat nejzajímavější závěr našeho rozhovoru s Vojtěchem Círusem: francouzský monarchismus dnes není především spor o návrat do Versailles. Je to spor o to, zda lze moderní demokratický stát spojit s institucí, která není produktem politické strany a jejíž legitimita má přesahovat jedno volební období.
Autoři: Martin Cikán a Vojtěch Círus
Použité Zdroje
CENTRE DES MONUMENTS NATIONAUX (s. d.) Histoire de la Chapelle expiatoire. Paris: Chapelle expiatoire. Dostupné z:
https://www.chapelle-expiatoire-paris.fr/en/decouvrir/histoire-de-la-chapelle-expiatoire
[cit. 12. 10. 2026].
LOUIS DE BOURBON (s. d.) Louis de Bourbon, duc d’Anjou – site officiel. Dostupné z:
https://www.louisdebourbon.fr/
[cit. 12. 10. 2026].
ACTION FRANÇAISE (2026) „Message du prince Jean…“. Action française, 31. srpna 2026. Dostupné z:
https://www.actionfrancaise.net/2026/08/31/message-du-prince-jean/
[cit. 12. 10. 2026].
ALLIANCE ROYALE (2015) Plateforme politique. Alliance Royale. Dostupné z:
https://www.allianceroyale.fr/wp-content/uploads/2015/11/Plateforme-Politique-Nov-2015.pdf
[cit. 12. 10. 2026].
ALLIANCE ROYALE (s. d.) Plate-forme politique. Alliance Royale. Dostupné z:
https://allianceroyale.fr/plateforme-politique/
[cit. 12. 10. 2026].
NOUVELLE ACTION ROYALISTE (2024) „Déclaration de principes de la NAR“. Archives royalistes, 6. února 2024. Dostupné z:
https://archivesroyalistes.org/Declaration-de-principes-de-la-NAR
[cit. 12. 10. 2026].
INSTITUT DE FRANCE (2009) „Le comte de Chambord, dernier roi de France“. Les Podcasts de l’Institut, 15. března 2009. Rozhovor s Danielem de Montplaisir. Dostupné z:
https://podcasts.institutdefrance.fr/emissions/un-jour-dans-lhistoire/le-comte-de-chambord-dernier-roi-de-france
[cit. 12. 10. 2026].
UNION DES CERCLES LÉGITIMISTES DE FRANCE (2023) „Mgr le Duc d’Anjou : Interview“. UCLF, 21. ledna 2023. Dostupné z:
https://uclf.org/mgr-le-duc-danjou-interview/
[cit. 12. 10. 2026].
Pro doložení konkrétní akce zachycené na fotografiích bych místo předchozího dočasného CDN odkazu použil raději tyto dva stabilnější prameny:
LE FIGARO – CARNET DU JOUR (2026) „Louis XVI roi de France et de Navarre“. Le Figaro, 16. ledna 2026. Oznámení zádušní mše za Ludvíka XVI. konané 18. ledna 2026 v Chapelle expiatoire za přítomnosti vévody z Anjou. Dostupné z:
https://carnetdujour.lefigaro.fr/annonce/print/615040211/
[cit. 12. 10. 2026].
ROYAUTÉ.INFO (2026) „La Mémoire“. Záznam o vzpomínkové akci 18. ledna 2026 v Chapelle expiatoire, včetně informace o účasti vévody z Anjou a přibližně tisíce návštěvníků. Dostupné z:
https://www.royaute.info/la-m%C3%A9moire/
[cit. 12. 10. 2026].
Ještě bych k fotografiím přidal jako samostatný pramen přímo oficiální video Louise de Bourbon z téže akce, protože velmi dobře dokládá datum, místo i jeho osobní účast:
LOUIS DE BOURBON, DUC D’ANJOU (2026) Louis, Duc d’Anjou à la Chapelle Expiatoire, le 18 janvier 2026 [video]. YouTube, 20. ledna 2026. Dostupné z:
https://www.youtube.com/watch?v=qJJbSy-5E9w
[cit. 12. 10. 2026].
