Kolektivní vina do sportu nepatří

Některé náměty člověk pracně hledá v archivech, jiné mu přinese globální informační stokou algoritmus právě ve chvíli, kdy má vypnutý mozek a bezmyšlenkovitě scrolluje krátká videa. Přesně tak se ke mně dostal YouTube Short zachycující stupně vítězů na juniorské Grand Prix v krasobruslení v čínském Si-anu. Uprostřed stojí šestnáctiletý Rus Lev Lazarov, vlevo Novozélanďan Yanhao Li a vpravo Japonec Daiya Ebihara. Li má novozélandskou vlajku, Ebihara japonskou a vítěz s viditelným pocitem trapnosti žmoulá plyšovou pandu. O několik okamžiků později soupeři svoje vlajky odloží a společně se fotografují bez nich.

Lazarov vyhrál 22. srpna 2026 se ziskem 250,21 bodu, Li skončil druhý s 230,89 a Ebihara třetí s 219,76. Ruský závodník nastoupil jako Individual Neutral Athlete. ISU totiž pro sezonu 2026/27 znovu umožnila vybraným ruským a běloruským sportovcům účast v mezinárodních soutěžích, ovšem bez státní vlajky, národního dresu a hymny. Neutralita se posuzuje individuálně a vylučuje například aktivní službu v ozbrojených silách či veřejnou podporu války proti Ukrajině.

Na jedné straně stojí pro nás nepřátelský stát s jaderným arzenálem, milionovou armádou, válečnou ekonomikou a aparátem schopným vést dlouhou útočnou válku. Na druhé šestnáctiletý krasobruslař. Jakou bojovou hodnotu má pro ruské válečné úsilí právě on? Pokud se oddáváme představě, že absence jeho vlajky má oslabovat vojenský potenciál Kremlu, tak se už dopouštíme dehumanizace. Sebevědomá společnost by měla umět rozlišit mezi nepřátelským státem a jednotlivcem, který se narodil uvnitř jeho hranic, aniž by tím jakkoli relativizovala ruskou agresi proti Ukrajině.

Vrcholový sport se po desetiletí rád představuje jako prostor, v němž politika zůstává přede dveřmi stadionu. Potíž nastává ve chvíli, kdy má rozhodnout, co všechno vlastně politikou není. Vlajka je politika? Hymna je politika? Státní financování reprezentace? Vojenský sportovní klub? Zákaz reprezentace země, která vede útočnou válku? Proč se obdobná měřítka neuplatňují vždy a všude stejně?

Pikantní je ostatně i místo, kde se celý příběh odehrál. Turnaj byl pořádan hlavním městě provincie Shaanxi v Číně. Právě vůči čínským úřadům přitom Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva zdokumentoval v Sin-ťiangu závažná porušování práv Ujgurů a dalších převážně muslimských menšin. Rozsah svévolného a diskriminačního zadržování podle zprávy OSN může představovat i zločiny proti lidskosti. Ještě v roce 2024 OHCHR upozorňoval, že řada problematických zákonů a politik v oblasti nadále zůstává v platnosti.

Rus tedy na led nastupuje bez vlajky, aby mezinárodní sport zdůraznil svůj odstup od politiky státu, jehož je občanem. Závod se přitom bez větších rozpaků koná v zemi, jejíž vlastní zacházení s menšinami vyvolalo mimořádně závažnou kritiku OSN. To samo o sobě ruskou agresi ani důvody sankcí nijak nezpochybňuje. Je to však další pěkná ukázka toho, jak selektivně dokáže svět vrcholového sportu svou deklarovanou politickou čistotu uplatňovat.

V případě Ruska je právní i morální základ kritiky poměrně jasný. Ruská federace zahájila plnohodnotnou invazi na Ukrajinu a ruské orgány státní správy i ozbrojené síly jsou spojovány se zdokumentovanými případy úmyslného zabíjení, mučení, nezákonného věznění a deportací. Ani tvrzení, že Rusko není jediným aktérem současného světa spojovaným se závažným porušováním mezinárodního humanitárního práva, není ruskou propagandou. Závažná porušení mezinárodního práva jsou dokumentována také v jiných současných konfliktech. To jednotlivé války nestaví na jednu úroveň. Ukazuje to něco jiného: mezinárodní sport nikdy neuplatňoval izolaci států podle stejného metru.

Právě zde se otevírá prostor k legitimní debatě o rozdílu mezi hospodářskými sankcemi a symbolickým trestáním jednotlivce. Evropská unie své sankce zaměřuje na ruskou válečnou ekonomiku, energetické příjmy, finanční sektor, technologie a subjekty napojené na zbrojní výrobu. Austrálie, Nový Zéland a Japonsko uplatňují vlastní režimy finančních a obchodních omezení.

Trochu ironické je také vytváření obrazu Ruska coby izolovaného kolosu stojícího proti celému civilizovanému světu. Od euroatlantického prostoru je nepochybně izolováno mnohem více než před rokem 2022, nikoliv však od světa jako takového. Čína se stala jeho klíčovým ekonomickým partnerem a západní sankce urychlily přesun části ruského zahraničního obchodu do Asie. V roce 2025 připadalo podle OSW přibližně 30 procent ruského exportu a 35 procent importu na Čínu. Pro samotnou Čínu přitom představoval obchod s Ruskem jen několik procent jejího zahraničního obchodu. Vzájemný vztah je tedy výrazně asymetrický.

Rusko zůstává jadernou mocností, stálým členem Rady bezpečnosti OSN a státem schopným zasahovat do dění daleko za svými hranicemi. Jeho ekonomická základna a schopnost dlouhodobě vést rozsáhlou konvenční válku jsou však stále více svázány s obchodem s Čínou a dalšími státy mimo euroatlantický civilizační okruh. BRICS, čínský trh a obchod s Indií poskytují Moskvě prostor, díky němuž západní ekonomická izolace nemá globální dopad.

Na celé scéně mě nejvíc zajímá její obyčejnost. Nevypadá jako manifest. Li něco navrhne, Ebihara se přidá, vlajky zmizí a tři kluci se vyfotí. Ruská média gesto téměř okamžitě interpretovala jako solidaritu s Lazarovem. Samotný obraz takové čtení umožňuje, přímé politické prohlášení obou závodníků, že chtěli demonstrativně protestovat proti sankcím neexistuje.

Zkrátka nic velkého nestalo. Žádná deklarace o novém světovém řádu. Jen elementární společenský instinkt: jeden z nás něco nemá, tak to odložíme také.

Li se narodil v srpnu 2008, Ebihara rovněž v roce 2008 a Lazarev v listopadu 2009. Podle jednoho z rozšířených generačních vymezení patří všichni tři ještě na samotný konec všeobecně uznávaného vymezení generace Z. Jde o příslušníky demografické vrstvy, která dospívá ve světě permanentně propojeném sociálními sítěmi, avšak pořád velmi rozdílně vystaveném jednotlivým geopolitickým konfliktům.

Pro dospívajícího člověka v Aucklandu nebo Tokiu je válka na Ukrajině jiným druhem bezprostřední zkušenosti než pro jeho vrstevníka v Praze, Varšavě, Vilniusu, nebo třeba Bukurešti. Ve střední Evropě není Rusko abstraktním bodem na mapě. Česká bezpečnostní strategie je označuje za zásadní hrozbu a připomíná, že Moskva nadále pohlíží na střední Evropu jako na prostor svého přirozeného vlivu.

V Aucklandu může stejný konflikt působit vzdáleněji, aniž by z toho automaticky vyplývala podpora Moskvy. Lidé žíjící mimo Evropu mohou ruskou invazi vnímat jako jednu z mnoha světových krizí, zatímco ve střední Evropě jde o konflikt schopný velmi konkrétně zasáhnout bezpečnost, ekonomiku i budoucnost.

Novozélandský původ iniciátora celé akce je v tom skoro půvabný detail. Právě Nový Zéland má vůči Rusku vlastní sankční režim a ještě v roce 2026 jej dále aktualizoval. Yanhao Li tedy reprezentuje stát, který se vůči Rusku chová nepřátelsky.

Ještě zajímavější je Daiya Ebihara. Pochází z Japonska, jehož vztah k Moskvě je dlouhodobě nepřátelský. Japonsko nárokuje Etorofu, Kunaširi, Šikotan a souostroví Habomai, souhrnně označované jako Severní teritoria, která jsou pod ruskou kontrolou. Kvůli sporu o jejich příslušnost nebyla mezi Japonskem a Ruskem dosud uzavřena poválečná mírová smlouva. Napětí není pouze historickou kuriozitou. V srpnu 2026 navštívil Vladimir Putin Etorofu a japonská vláda proti cestě ostře protestovala.

Ebihara tedy pochází ze země, která s Ruskem nemá ani standardní diplomatické styky. Japonsko podporuje Ukrajinu a dlouhodobě koordinuje své zahraničně politické zájmy s geopolitickým diskurzem Euroatlantického civilizačního okruhu.

I nepřítel je plnohodnotná lidská bytost. Tahle banální věta se ve válce překvapivě snadno zapomíná. Civilisté už ostatně umírají při dálkových raketových a dronových úderech na obou stranách. Nelze tedy vyloučit možnost, že sám Lazarov byl vystaven přímým následkům strategického bomradování Ruska.

Podle ruských pravidel platných v roce 2026 podléhají odvodu muži od 18 do 30 let, pokud na ně nedopadá některá ze zákonných výjimek nebo odkladů. Prezidentský dekret pro rok 2026 počítá s povoláním 261 tisíc osob. Ani konec války na Ukrajině nelze spojovat s jistotou, že Rusko následně nezachvátí nové občanské nebo regionální konflikty. Válka v zemi zanechá mnoho ozbrojených veteránů, militarizovanou společnost, dlouhodobé sociální následky mohou vést separatismu na Kavakaze či východní Sibiři. Lze tedy předpokládat, že nějaká forma konfliktu a státního rozvratu vedoucí k vynucování aktivní účasti v ozbrojených složkách se Lazarovovi a jeho vrsteníkům nevyhne.

Lidé narození kolem roku 2009 budou za několik let generací, která ponese dlouhodobé následky celého konfliktu právě ve chvíli kdy budou vstupovat do produktivního věku. Na Ukrajině už jejich vrstevníci vyrůstají ve válce více než deset let a již čtrvtým rokem jsou vystaveni staregickému bombardování, které se v posledních dvou letech stalo také součástí každodenní reality většiny území evropské části Ruska. Navíc na obou stranách další ročníky dospívají do vojenského věku.

Můžeme proto Rusko považovat za bezpečnostní hrozbu, odsuzovat válečné zločiny jeho ozbrojených sil, ekonomicky omezovat jeho schopnost pokračovat ve válce, avšak současně nepotřebojeme, aby se šestnáctiletý krasobruslař cítil na stupních vítězů jako lidský odpad.

Až válka skončí, něco na způsob nového Marshallova plánu nemusí potřebovat jen Ukrajina. Rusko také vstoupí do poválečné doby s poškozenou energetickou a průmyslovou infrastrukturou, ekonomikou deformovanou válečnou výrobou a statisíci veteránů, kteří v podstatě neumí nic jiného než válčit. Poválečná obnova obou států proto může být nejen otázkou peněz, ale také příležitostí svázat jejich návrat k normálnímu životu s mezinárodními pravidly, kontrolou prostředků a dlouhodobou hospodářskou spoluprací. Kdo obnovu financuje, získává nevyhnutelně také určitý vliv na podobu toho, co po válce vznikne. A právě proto bychom se měli už dnes odnaučovat zaměňovat ruský stát za každého jednotlivého Rusa. Jednou bude potřeba stavět na obou stranách hranice. Nenávist k lidem podle původu je pro takovou dobu mimořádně špatný materiál.

Autor: Martin Cikán