Morálka a politika?

Morálku lze chápat jako respekt k řádu, který je vepsán v přírodě i v lidech, v jejich vzájemnosti a solidaritě. Pokud se určitá společenská vrstva odtrhne, oligarchie, a nadřadí příliš ostatním, dojde k ponížení ostatních a nadhodnocení skupiny oligarchů.

Abychom mohli říci, co je v politice morální, je třeba říci, co je účelem politiky a úkolem politiky. Tyto zásady byly sepsány před více než 4 000 lety a je dobré si je připomenout.

Pro lidské společenství je důležitý vztah práva a moci.

Vztah práva a moci je vyjádřen v naučení pro egyptského krále Merikarea (cca 2060 př. Kr.) slovy nejmenovaného boha: Ustanovil jsem krále, aby ochraňoval lid, chránil slabé před silnými, prosazoval spravedlnost, potíral nepřátele … (Vachala, 1992)

Jinými slovy, moc je ustanovena k tomu, aby hájila spravedlnost a právo. Naučení pro krále Merikarea stručně, jasně a odhodlaně určuje pravidla dobré vlády:

„Konej Maat, neboť ta bude na zemi navždy, utěšuj plačící ženy, neutlačuj vdovy…“

„Nedávej přednost urozenému před prostým občanem, podle jeho dovedností si vyber člověka.“ (Vachala, 1992)

Klíčový pojem je „prosazovat spravedlnost“, Maat, což lze stručně vyjádřit jako to, co je správné, pravda, spravedlnost, právo, zákon, pořádek, resp. celý společenský a přírodní řád. Z charakteru Maat vyplývá, že nejde o právo a zákony libovolně stanovené, ale o právo přirozené, jako správné nalézané, které má sílu zavazovat ve svědomí. (Zamarovský, 1979)

Ideál, že moc má sloužit právu, se podařilo uplatnit v západní, katolické, křesťanské civilizaci. Je to katolický legitimismus (právní, nejen dynastický), podle kterého je nejvyšší autoritou (vládcem) zákon, a to zákon přirozený, který zavazuje ve svědomí. Jde o unikátní civilizaci, založenou na křesťanských, konkrétněji katolických kořenech, navazujících na kořeny kultury židovské a egyptské a na římské právo. (Desroches Noblecourt, 2008)

Zásadu, že moc slouží právu, nerespektoval komunismus ani nacismus a zdá se, že se ji nedaří zachovat ani v liberalismu, kde chybí transcendentní garant morálky. V tom případě je morálka vytvářena skupinovými a mocenskými zájmy, které také pak „určují etos“, co je a není morální a zaslouží nebo nezaslouží si právní ochranu. Jako morální je často prezentováno to, co lidem přináší „potěšení“, i když to odporuje řádu přírody.

Začátkem prosazení názoru, že kdo má moc (peníze), určuje, co je právo (pravda), je situace, kdy pojmy jako čest, přátelství, láska, spolupráce, pomoc slabším jsou nahrazovány pojmy: mé (naše) zájmy, můj (náš) zisk. Přípustnost prosazení zájmů už není korigována morálkou, ale pouze možností je prosadit – někdy i vydíráním, silou nebo penězi. Státy jsou využívány zájmovými a nátlakovými skupinami, které usilují prosadit zákony ve svém zájmu a prosazují některé odchylné způsoby chování jako normální a dokonce preferované, i když si takové způsoby zasluhují maximálně toleranci v soukromí, ne na veřejnosti. Jde zejména o odmítání přirozeného řádu a práva prohlašováním za právo různých způsobů (např. volby pohlaví), které jsou v rozporu s přirozeným řádem přírody. Západní civilizace je ohrožena nejen zvenku, ale i zevnitř.

Na souvislost mezi morálkou společnosti a osudy státu poukazuje Platón v dialozích Timaios a Kritias v příběhu Atlantidy. Dokud v Atlanťanech byla jiskra boží a dodržovali boží řád, Atlantida vzkvétala a podřizovala si další země. Když ale boží jiskra vyhasla a Atlanťané se věnovali šíření moci a získávání bohatství, došlo k božímu trestu. Jejich vojsko se na válečné výpravě propadlo do moře a i jejich země byla pohlcena mořem. Zde může být vznesena námitka, že nejde o reálný historický příběh, ale o moralizující spis.

Ale podobné příběhy vyprávějí i biblické příběhy o potrestání národa i jeho vládce za morální prohřešky, nazývané hříchy – zavržení krále Saula a jeho rodu, rozpad jednoty Izraele na Judsko a Izrael jako trest za hříchy krále Šalamouna, naopak prominutí hříchu krále Davida za příkaz k vraždě Chetity Uriáše, manžela Šalamounovy matky, za Davidovo uznání hříchu a pokání.

I když všechny dále uváděné případy mohou být vysvětleny pouze důvody politickými, vojenskými a ekonomickými, je potřebné uvědomovat si souvislosti mezi hříchem, pokáním, zadostiučiněním a dějinami národa, tedy souvislosti transcendentní. Uvádím několik příkladů.

V Přemyslovském rodě dochází ke dvěma vraždám, sv. Ludmily a sv. Václava. Vrahové sv. Ludmily byli kněžnou Drahomírou potrestáni, podle první staroslověnské legendy svatováclavské byl její příkaz k vraždě sv. Ludmily pomluvou. Kníže Boleslav I., podle stejné legendy, činil za vraždu svého bratra sv. Václava pokání – „zhřešil jsem a svého hříchu jsem si vědom“. Pokračoval pak v christianizační politice sv. Václava, přispěl k jeho svatořečení a vyslal misii, která pokřtila Polsko a česká říše mohutněla.

Nepřipomíná to pokání Davidovo za vraždu Uriáše?

Český kníže Boleslav II. dává vyvraždit Slavníkovce, své blízké příbuzné, pravděpodobně bratrance. K jejich vyvraždění dochází obzvlášť zavrženíhodným způsobem, přepadením v době příměří. Žádná kajícnost, žádné zadostiučinění. Naopak, čeští předáci v čele s knížetem definitivně odmítají návrat svého biskupa, sv. Vojtěcha, bratra zavražděných, který je pak při misijní cestě v Prusku také zavražděn.

Následky jsou tragické. Během cca 6–7 let po libickém vraždění je česká říše zničena, stává se součástí Polska, které poskytlo zbývajícím Slavníkovcům, knížeti Soběslavovi, biskupu Vojtěchovi a jejich bratru Radimovi, útulek. Český stát byl sice brzy obnoven, ale podstatné části – Krakovsko a s přestávkami Slezsko, zůstaly trvale součástí Polska.

K novému rozkvětu českého státu dochází až za Břetislava I., který přenesl ostatky sv. Vojtěcha a jeho bratra, sv. Radima do Prahy a před jejich přenesením uzákoňuje společně s předáky ty zásady křesťanské morálky, zejména manželského práva, které prosazoval biskup sv. Vojtěch, ale kvůli neochotě knížete a předáků je uskutečňovat, opustil naši zemi.

Nepřipomíná to rozdělení izraelského království za hříchy krále Šalamouna? Není zde patrná souvislost mezi hříchem, pokáním a dobrým skutkem v osudech národů?

Za osobní účasti českého krále Václava IV. byl při mučení zavražděn generální vikář pražského arcibiskupa Jan z Pomuku, tj. sv. Jan Nepomucký. Následovalo předstírané pokání Václava IV., který ani jinak neplnil svoji povinnost křesťanského krále. (Pejřimovský, 2012)

V době vážné církevní krize, dvojpapežství a uvolněné morálky kněží nedbal na nápravu poměrů, ale na to, co mu přinášelo prospěch. V podstatě akademickou diskuzi týkající se některých teologických názorů Johna Viclefa řešil podle toho, kdo byl momentálně ochotný podpořit jeho zájmy, včetně podpory ve sporu s arcibiskupem Janem z Jenštejna. V důsledku toho nechal celý problém přerůst do veřejného prostoru a dopustil, aby se z oprávněné kritiky života některých kněží stalo proticírkevní hnutí.

Václav IV. se nesnažil počínající bouři uklidnit, naopak podporoval radikální skupinu, a tak došlo k výbuchu husitských válek. V Čechách následovalo šíření husitství, pustošení země a vraždění při šíření husitství i jeho potírání. Následuje dočasné uklidnění po smíření husitů s katolickou církví dojednáním kompaktát a následující vlády Jiřího z Poděbrad a Jagelonců.

Po vystoupení Martina Luthera se začíná jeho učení šířit do Čech, dokonce s falešným tvrzením, že je pokračovatelem Mistra Jana Husa. Ve skutečnosti nic není vzdálenější pravdě. Těžko najít větší rozdíl mezi původním husitským důrazem na víru a současně na morálku osobního života, který je totožný s katolickým postojem a odporuje luterskému názoru, že ospravedlňuje pouhá víra a na skutcích nezáleží. Přesto dochází k příklonu části českých nekatolíků k německému protestantismu, zejména luterství, včetně německého jazyka mezi českými protestanty, hlavně v 70. letech 16. stol. Germanizační trend vrcholí prosazením němčiny jako jednacího jazyka zemského sněmu (vedle češtiny) za povstání v roce 1618. Pokud by tento trend pokračoval, byly vyhlídky Čechů podobné jako Lužických Srbů. Lužické Srby germanizovalo zavádění němčiny do kostelů a škol. Osud Lužických Srbů, kteří na počátku reformace souvisle obývali území velikosti Moravy, byl tristní. Během několika staletí byli poněmčeni prostřednictvím německých protestantských kostelů a škol.

Germanizační trend spojený se šířením protestantismu byl v Čechách zastaven porážkou povstání protestantských, poněmčených stavů a následnou rekatolizací. Katolické duchovenstvo mělo povinnost kázat a zpovídat v řeči lidu, latinská škola neodnárodňovala. Němčina ale zůstala jako jednací řeč ve sněmu i zemském soudu jako druhý zemský jazyk vedle češtiny.

K opětnému probuzení českého národa a jeho národního sebevědomí došlo až po blahořečení a následném svatořečení sv. Jana Nepomuckého, když se český národ přihlásil k jeho památce a kultu. K obrodě jazyka a národa dochází právě v souvislosti s kultem sv. Jana Nepomuckého, poutěmi a písněmi. Při poutích si český národ začal také uvědomovat svoji sounáležitost a sílu.

Není zde opět patrná souvislost mezi hříchem, pokáním v osudech národa?

Měl by přijmout poučení z historie, že morální profil občanů a jejich zastupitelů, příp. poslanců, má dopad na osudy obce, země i národa. Podle toho by měl vybírat své zástupce na všech úrovních zastupitelských orgánů, od obecního zastupitelstva až po poslance a senátory. Nemůže při tom spoléhat na předvolební sliby a prohlášení, ale musí sledovat, jak se dotyčný chová v politice i běžném životě. Důležité je zejména, jestli dotyčný projevuje spíše rysy oligarchy nebo aristokrata.

Oligarchové užívají moc pro sebe sama, ne pro společenství lidí. Politika se stává osobním ziskem, ne službou lidem. Volby pak jsou pro ně jen aktem na prknech divadla – světa.

Aristokraté užívají svoji moc i bohatství tak, aby to přinášelo užitek celé společnosti, jsou ochotni se i vzdát zisku, aby nezpůsobili jiným škodu, a podporovat potřebné.

Během voleb si mnozí „hráči“ berou na sebe masky dobrých a nepostradatelných zachránců. Volič, běžný člověk, má před sebou úkol zjistit, kdo je kdo.

Je třeba nevolit člověka, který má rysy oligarchy, ale naopak volit toho, v jehož jednání se projevují rysy aristokrata.

Je třeba sledovat jeho činnost v osobním, a pokud již byl v politice, i politickém životě. Např.: jak dodržoval předpisy, pro které hlasoval nebo je navrhoval (spolunavrhoval), co dobrého (prospěšného) v minulosti vykonal pro obec a kolik projevil sebekázně při možnosti něco si „přihrát“, jestli bránil korupčnímu jednání nebo se na něm účastnil, co udělal v minulosti pro obec a co je ochotný pro ni v budoucnu udělat, příp. jestli má krizový plán pro obec v případě výrazných potíží. Důležitá je i schopnost přijmout morálně ospravedlitelný kompromis.

U každého kandidáta, ať už v politice byl nebo do ní vstupuje, je třeba sledovat, jak se chová v osobním životě. Např. jestli jako podnikatel nešidí na daních, nešidí zákazníky, jak se chová k zaměstnancům, ke konkurenci apod. Pokud je dotyčný zaměstnanec, je nejlepším doporučením, že jde o člověka, na kterého se může zaměstnavatel i zákazník spolehnout. Důležitým kritériem je spořádaný rodinný život a péče o zabezpečení rodiny.

Je třeba vědět, jestli kandidát v minulosti pomáhal potřebným, jaký je jeho názor na gender, sexualitu a ochranu života, včetně eutanazie a potratů.

Zjistit uvedená kritéria je mnohdy obtížné, ale u politiků lze většinou nalezt alespoň to, jak během funkčního období hlasovali a jaké návrhy předkládali.

Ve jménu individuální svobody, kterou nelze omezovat, nelze přijmout toleranci jako nejvyšší hodnotu, ke všemu a ke všem. Takový postoj v konečném důsledku vede k tomu, že společnost se není schopná bránit proti rozkladným tendencím. Společnost, kterou se podaří rozložit, nakonec ochotně přijme někoho, kdo zavede nějaký řád. Příkladem může rozklad Ruska po Velké říjnové revoluci a nastolení komunistické diktatury. Občané musí jednat s rozvahou a zodpovědností.

Občané proto musí volit své zástupce s rozvahou a zodpovědností.

Autor: Josef Pejřimovský

DESROCHES NOBLECOURT, Christiane, 2008. Nesmrtelný odkaz starého Egypta. Ostrava: Domino. ISBN 978-80-7303-432-0.

PEJŘIMOVSKÝ, Josef, 2012. Blahoslavený český král, císař Karel I. z Domu Rakouského. 2. dopl. vyd. Praha. ISBN 978-80-26-01535-2.

VACHALA, B., 1992. Moudrost starého Egypta. Praha: KPK.

ZAMAROVSKÝ, V., 1979. Bohové a králové starého Egypta. Praha: MF.