O čem si lžeme 28. října a na koho zapomínáme 11. listopadu

Když se člověk s odstupem několika dnů ohlédne za projevy politiků i dojetím veřejnosti, nevyhnutelně se mu vybaví slavná pasáž Václava Havla o zelináři. Věříme skutečně mýtům, které si o vzniku Československa vyprávíme, nebo jen poslušně dáváme transparent do výlohy? A pokud jim i věříme, jsou pravdivé?

Od dalšího svátku 28. října uplynuly sotva dva týdny a v kalendáři máme 11. listopad – den, kdy v roce 1918 skutečně skončila první světová válka. S odstupem několika dnů od říjnových oslav nemám pocit, že by bylo letošní výročí vzniku republiky něčím výjimečné – snad jen tím, že se pozoruhodně sešlo s výročím 500 let od nástupu arcidomu habsburského na český trůn. Ale možná něčím výjimečné bylo, jen jsem si toho nevšiml. Ostatně od předsedy monarchistů asi nikdo nemůže očekávat, že bude oslavy vzniku Československa nějak zvlášť prožívat.

Letos jsem si však uvědomil jednu věc. Když pozoruji tyto vzpomínkové akce, vybavuje se mi slavná Havlova pasáž o zelináři z eseje Moc bezmocných. Je přitom snad příznačné, že pro hodnocení výročí 28. října si vypůjčuji text posledního prezidenta tohoto státu, jehož mandát skončil v důsledku rozporů zakódovaných do jeho samotné DNA. Tedy, proč si onen zelinář dává do výlohy transparent „Proletáři všech zemí, spojte se!“? Věří snad tomu, že se mají proletáři všech zemí skutečně spojit? Anebo má jen pocit, že se to od něj zkrátka očekává, a udělá to v podstatě bezmyšlenkovitě?

Možná jsem až přespříliš kritický. Koneckonců většina lidí, kteří chodí vznik Československa aktivně oslavovat, asi opravdu věří, že je toto výročí důležité. Víme ale, pročje důležité? Je to už poměrně dlouho, co jsem si uvědomil, že já sám to nevím. A právě toto zjištění bylo asi jedním z posledních hřebíčků do rakve kulturního republikánství, v němž jsem vyrostl – jakkoliv mi byla monarchie sympatická vždy a odmala mi vrtalo hlavou, proč vlastně nemáme krále.

Člověk by koneckonců měl být ochoten podrobit své postoje kritickému zkoumání. Třeba mi někdo konečně vysvětlí, proč bych měl 28. říjen slavit. Leč letos se to opět nestalo.

Vezměme si například politiky. Od těch jsem se dozvěděl, že odkazem 28. října je demokracie. Jenže všeobecné volební právo pro muže u nás bylo zavedeno již roku 1896 a rovné roku 1907. Rakousko (respektive Předlitavsko, jehož byly naše země součástí) se tak stalo osmým státním celkem na světě s rovným volebním právem pro muže, čímž předstihlo i kolébku parlamentarismu – Spojené království. Pravda, volební právo pro ženy bylo uzákoněno až za Československa (v komunálních volbách ženy hlasovaly roku 1919, v parlamentních roku 1920), ale z nástupnických států Rakouska-Uherska jej ještě dříve zavedly nové Rakousko i Polsko. Katalog základních občanských práv, zakotvený již prosincovou ústavou z roku 1867, je obecně hodnocen jako vysoce kvalitní a Československo jej v podstatě v plném rozsahu a bez úprav převzalo. Pokud by snad chtěl někdo namítat, že limitem předlitavské demokracie byl § 63 trestního zákona z roku 1852 o urážce majestátu, pak je třeba připomenout, že obdobné trestněprávní ochrany požíval za první republiky i prezident. Rovněž prvorepublikový stranický systém se zformoval již za monarchie: agrárníci, sociální demokraté i národní demokraté (transformovaní mladočeši) existovali dávno před rokem 1918 a také u lidovců šlo do značné míry o předválečné politiky. Obávám se tedy, že základy naší demokracie odkazují mnohem spíše k monarchii než k 28. říjnu.

Někteří řečníci připomínali schopnost domluvit se a úctu k názorům druhých. Nejsou však právě dva konce Československa – v letech 1938/1939 a 1992 – důkazem, že to s tou schopností domluvit se nebylo tak slavné? Československo skončilo ze zcela stejného důvodu jako Rakousko-Uhersko: jeho národy se zkrátka nedokázaly dohodnout a žít v jednom státě.

Pan předseda Poslanecké sněmovny připojil k demokracii ještě svobodu a suverenitu. Předpokládám, že tím myslel skutečnost, že my Češi jsme za první republiky mohli rozhodovat sami o sobě. Pomiňme nyní diskusi o míře autonomie, jíž se české země těšily v Předlitavsku. Je nepochybně pravda, že po roce 1918 sídlily ústřední státní instituce jako parlament či ministerstva na historickém českém území a zasedali v nich především Češi. To však bylo pouhým důsledkem faktu, že stát, jehož jsme byli součástí, se dramaticky zmenšil. Někdo to může považovat za výhru, mně se však stále zdá, že tváří v tvář Německu a Rusku bylo bezpečnější být součástí šedesátimilionové říše. Ostatně i celý náš slavný průmysl byl vybudován tak, aby saturoval tento obrovský středoevropský trh. Právě proto se Československo nedokázalo vymanit z velké hospodářské krize až zhruba do poloviny 30. let, kdy ekonomiku začala výrazněji stimulovat zbrojní výroba. Zděděný průmysl byl zkrátka pro podstatně zmenšený stát, obklopený protekcionistickými bariérami sousedů, až příliš robustní.

Stačí se krátce podívat na disproporční volební číslo ve volbách za první republiky, tedy na počet hlasů nutných k zisku jednoho poslaneckého mandátu:

Není příliš moudré těšit se z toho, že jsme svrhli domnělý cizí útlak, a zároveň v jiných spoluobčanech vyvolávat pocit, že jsou nyní podrobeni nám. Výsledek se dostavil v roce 1938. Naši tehdejší suverenitu pak výmluvně ilustrovaly mapy druhé republiky: okleštěné Čechy a Morava spolu s autonomním, o jižní území připraveným Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, doplněné optimistickým heslem „Malá, ale naše“. Jen pro úplnost dodávám, že si nemyslím, že by Češi v Československu ostatní národy skutečně utlačovali. Stejně jako si nemyslím, že byli Češi utlačováni v Předlitavsku.

Pokud si dobře vzpomínám, pan prezident ve svém projevu při udílení státních vyznamenání rovněž hovořil o svobodě a demokracii, k čemuž s odkazem na prvního československého prezidenta přidal důraz na pravdu. Působí poněkud ironicky, že necelou hodinu nato vysílala Česká televize první díl cyklu České století, v němž David Lloyd George (Miroslav Donutil) říká T. G. Masarykovi (Martin Huba) na adresu jeho historizujících teorií: „Neříkám, že lžete, ale myslím, že to není pravda.“ Jakkoliv připouštím uměleckou licenci, faktem zůstává, že Masaryk zastával řadu historicky pochybných, či dokonce objektivně nepravdivých přesvědčení.

Někdo by jistě mohl namítnout, jak to ostatně naznačoval i zmíněný seriál, že pro politický úspěch musel Masaryk lhát, taktizovat a slibovat nesplnitelné. Ano, i Slovákům přislíbil v Pittsburské dohodě autonomii, kterou následně neměl v úmyslu (anebo nemohl) splnit. Pak bychom ale měli o Masarykovi přestat uvažovat primárně jako o vzoru morálky a filosofovi, a vnímat jej spíše jako pragmatického nacionalistického politika, který vše podřídil jedinému cíli: vytvoření československého státu. Nejsem si jist, zda by se samotnému profesoru Masarykovi takovýto portrét zamlouval.

Politici mě ani letos nepřesvědčili. Že by to ale dokázali vojáci? Koneckonců 28. říjen patří do značné míry i jim.

Nelze zpochybňovat, že mnozí muži vstupovali do legií, k jejichž odkazu se dnešní armáda hlásí, s upřímným přesvědčením, že bojují za svobodu českého národa. Na četných pomnících padlých z první světové války ostatně čteme nápis „Padli za naši svobodu“. Je to ale skutečně tak prosté? Vždyť do legií vstoupilo jen necelých 8 % všech mobilizovaných Čechů – z celkového počtu 980 000 až 1 050 000 mužů (rozptyl v odhadech způsobují zejména vojáci ze smíšených rodin) šlo o zhruba 90 000 až 100 000 legionářů. A co ti zbývající, kteří císařskou uniformu nikdy nesvlékli? Ti také padli za naši svobodu? Vzpomínáme na ně 28. října? Pokud ano, proč zrovna v tento den, a nikoliv dnes, 11. listopadu? A co ti, kteří padli na italské frontě mezi 28. říjnem a 3. listopadem, kdy teprve vstoupilo v platnost příměří? Nebo čeští c. a k. vojáci – například z plzeňského 35. či jindřichohradeckého 75. pěšího pluku –, které legionáři zabili v bitvě u Zborova? I oni padli za svobodu?

Pojímat 28. říjen jako vzpomínku na všechny padlé z první světové války nedává smysl. Rozumím však tomu, že by bylo politicky ožehavé přiznat, že za „skutečné hrdiny“ je považována jen necelá desetina mobilizovaných, která navíc příležitostně střílela do vlastních krajanů, zatímco drtivá většina našich předků zůstala z různých důvodů věrna monarchii. Na okraj podotýkám, že mi vždy připadalo zvláštní, proč se má naše armáda odvolávat právě na tento zlomek bojujících Čechů, kteří v poli učinili přesně to, co bychom od současné Armády České republiky nejspíš nechtěli – tedy porušili vojenskou přísahu. Čeští vojáci přitom po čtyři staletí, včetně první světové války, statečně sloužili svým císařům a králům z rodu Habsburského. Naše armáda je však raději stavěna na tradicích dvou problematických hnutí: vedle legionářů ještě na husitech, o nichž již roku 1889 Karel IV. ze Schwarzenbergu na českém zemském sněmu trefně prohlásil, že se brzy zvrhli v bandu lupičů a žhářů.

Ani vojenský rozměr svátku mě tedy nepřesvědčil. Co ale upřímné postoje obyčejných lidí? Na prvním místě musím zmínit kolegyni, která mi líčila, jak své dceři vysvětlovala význam 28. října: za Rakouska to prý bylo hrozné, protože jsme nesměli mluvit česky. Poněkud mě to šokovalo a okamžitě se mi vybavilo Čapkovo Povídání o pejskovi a kočičce. V něm pejsek kočičce (nebo naopak) vysvětluje, že slavíme 28. říjen, protože lidé byli dříve moc smutní, jelikož měli zlého císaře pána, který se o ně nestaral; teď už jsou ale veselí, protože mají hodného pana prezidenta Masaryka. Ve skutečnosti byl ten rakouský „národnostní útlak“ tak krutý, že v zemi fungovala plnohodnotná síť českých škol v čele s českou Karlo-Ferdinandovou univerzitou a na půdě vídeňského parlamentu se běžně řečnilo česky, přičemž od roku 1917 se podle tzv. lex Franta české projevy poslanců dokonce i v původním znění stenograficky protokolovaly.

Od dalších lidí jsem slýchal, že 28. října slavíme konec první světové války. Jenže v tento den válka ještě neskončila. Chýlila se sice ke konci, k němuž by brzy dospěla bez ohledu na to, co se odehrávalo v pražských ulicích, ale na frontách se stále bojovalo a čeští vojáci dál umírali. Právě proto je pro připomínku konce války a všech jejích obětí mnohem přirozenějším svátkem dnešní 11. listopad. Tedy den, kdy si připínáme vlčí mák na památku všech padlých, nikoliv jen politicky vyvolené necelé desetiny z nich.

Někteří mají možná ještě pocit, že je správné oslavovat republiku jako takovou. Srovnáme-li však dnešní evropské monarchie s evropskými republikami, je skutečně právě republikánské státní zřízení tou pravou zárukou vyspělosti, svobody či prosperity?

Nemohu si odpustit ještě jednu poznámku. Česká televize informovala o tradičním sokolském běhu mimo jiné otázkou: „Co popřát České republice ke 108. narozeninám?“ Nuže, Česká republika vznikla jako samostatný stát 1. ledna 1993 (případně 1. ledna 1969 jako Česká socialistická republika v rámci federace). Stát, který vznikl roku 1918, se jmenoval Československá republika a byl ustaven jako stát československého národa. Nemohli by alespoň tuto elementární skutečnost redaktoři veřejnoprávního média znát? Prohlášení, které jsme nedávno vydali na podporu zachování koncesionářských poplatků, mi při pohledu na tuto reportáž poněkud zhořklo…

Právě v tomto kontextu je třeba chápat mou úvodní zmínku o zelináři. Je nepochybně dobré a potřebné, aby občané věřili ve svůj stát a připomínali si jeho tradice, dějiny i duchovní odkaz. Nemohu se však ubránit dojmu, že promítat tyto hodnoty zrovna do 28. října je falešné. A pokud mám pravdu, co to vypovídá o našem státě a naší společnosti? Co vypovídá o společnosti fakt, že politici i občané kolektivně udržují iluzi o významu 28. října, ačkoliv mnozí z nich tuší, že se tato legenda nezakládá na pravdě? Anebo to možná ani netuší, protože je skutečný historický kontext tohoto výročí nikdy nezajímal. V obou případech si však počínají jako onen Havlův zelinář. A popravdě nevím, která z těch dvou možností je horší.

Jedno však vím jistě: žádný stát nemůže dlouhodobě stát na lži. Ostatně již sám Masaryk říkal, že státy se udržují těmi idejemi, na kterých vznikly. Byl bych mnohem raději, kdyby český stát na lži nestál a kdybychom si třeba právě dnes, 11. listopadu, dokázali bez ideologických klapek připomenout i ty statisíce našich předků, kteří před více než sto lety věrně bojovali a umírali za svého krále.

Autor: Vojtěch Círus

DRNEK, Jan (2024). Druhý dech habsburské monarchie: Vojensko-historická mystifikace. 2., doplněné vydání. Třebíč: Akcent. ISBN 978-80-7497-415-1.

HUTEČKA, Jiří (2016). Muži proti ohni: Motivace, morálka a mužnost českých vojáků Velké války 1914–1918. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 978-80-7422-371-6.

ŠEDIVÝ, Ivan (2014). Češi, české země a Velká válka 1914–1918. 2., doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 978-80-7422-302-0.

WIKIPEDIE (bez data). Den válečných veteránů. Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2026-11-11]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Den_válečných_veteránů