Článek
Text je úryvkem z první knihy Námořník alternativně historické trilogie Maxmilián od Jana Drnka. Autor v ní literární formou rekonstruuje myšlenkový svět druhé poloviny 19. století a osobnost císaře Maxmiliána v širším kontextu evropské politiky a duchovních dějin. Román kombinuje historickou prózu s filozofickými dialogy, které se věnují otázkám moci, odpovědnosti a civilizačního vývoje. Jednotlivé rozhovory postav často přesahují dobový rámec a dotýkají se problémů moderní společnosti. Úryvek přináší jeden z těchto dialogů – úvahu o vztahu peněz, moci a morálního řádu. Text ponecháváme v původní podobě jako součást širší literární kompozice. V románu slouží podobné pasáže k vykreslení intelektuálního a duchovního zázemí hlavních postav. Připomínáme jej symbolicky v souvislosti s kapitulací u Ulmu (20. října 1805), která předznamenala definitivní rozpad starého říšského řádu a otevřela prostor pro novou podobu evropské moci; právě v tomto historickém zlomu získává literární reflexe vztahu moci, peněz a morálky svůj zvláštní význam.
"18. září roku 1802, ke konci říšského sněmu, zaslal arcivévoda Karel pozvánky na soukromou večeři v Řezně kardinálu Consalvinimu, ale také mladému hraběti von Metternich Winneburg a knížeti Heinrichovi von Thurn Taxis.
Stojí tu proti sobě dvě teorie státu, klábosil Metternich. Ta, v níž jsme byli vychováni, říká, že panovník je panovníkem z vůle Boží, a tedy, že stát je nesen vyšším principem nadpřirozeného původu. Ta druhá, kterou přivedl na svět starý Hugo Grotius před dvěma stovkami let, a kterou pak začali papouškovat osvícenci, říká, že stát je kombinací přirozeného práva a společenské smlouvy. Říká se tomu politický realismus. Myslí se tím, že stát je cosi relativního a cosi, co plave na vodě. Změní se společenská smlouva, změní se i podoba státu. Stát nepotřebuje ke své existenci Boha a jeho vůli, pouze nějakou momentální moc, která si stát vymodeluje a prosadí v nějaké podobě. Přirozené právo je hezký blábol, a mnohým se tím dají zastřít oči, aby neviděli, že dostatečná moc si právo přizpůsobí, bez ohledu na to, zda je to přirozené či nepřirozené. Vlastně moc je pro ně také cosi přirozeného a mocní pak mají přirozené právo si to uspořádat po své vůli. Jako Bonaparte. Ten je pro ně důkazem přirozeného práva. Tygr, který v lese roztrhá a sežere cokoliv, na co narazí, je ovšem také příkladem přirozeného práva. Přirozeným právem člověka občana to ve Francii začalo. Přirozenou mocí to pokračuje. Peklem na zemi to skončí, a možná je peklo jen jiným slovem pro přirozenost bez Boha. Pokud má být základem státu vlastnictví, jak někteří tvrdí, pak se státy porvou o zdroje zisků a nakonec přestanou být státy, promění se jen v mocenské korporace vlastníků něčeho. Někdo si státy prostě koupí a bude s nimi obchodovat jako se zbožím. Pokud má být základem státu národ, jak tvrdí jiní, pak se státy porvou o národní teritoria a práva nadřazených národů nad podřadnými, a nakonec přestanou být státy a stanou se opět kmeny, které uplatní přirozené právo na masové vyhlazování jiných konkurenčních kmenů, jak tomu bylo před dobou Karla Velikého. Jsem tedy rozhodně pro dobrodiní, které představuje stát jako dědičné teritorium péče panovníka z Boží vůle. Pro stát, který je výsledkem nadpřirozeného zájmu Všemohoucího a je založen smlouvou, mezi lidmi a Bohem.
Porazíte ho? Otočil se náhle kardinál Consalvini na arcivévodu Karla.
Bonaparta? Mám to v úmyslu, potvrdil Karel. Ale ne hned zítra. Je třeba to dobře připravit. Nebude stačit jen porazit nebo zabít Bonaparta. Bude třeba, aby to po vojenské stránce dokázalo samo Rakousko.
Proč? Podivil se Heinrich Fürst Thurn Taxis.
Protože jen Rakousko a císař mohou rekonstruovat Svatou říši, odtušil Metternich, opět s lehce pobaveným úsměvem na rtech a s náznakem údivu nad skutečností, jak to těm ostatním pomalu myslí. Jakýkoliv jiný vítěz by se pokusil v podstatě jen nahradit Bonaparta. Kdyby ho porazili Prusové, pokusili by se sjednotit všechny Němce a vytvořit nějakou svou všeněmeckou jazykově kompaktní národní říši pod Hohenzollerny. A samozřejmě by kvůli tomu museli pak porazit i Rakousko. Byla by další válka. Kdyby ho porazili Rusové, uhnízdili by se zde v Evropě a pokusili by se z ní co nejvíc připojit přímo k Rusku, jako to udělali s Polskem. Kdyby ho porazili Angličani, pokusili by se Evropu finančně vysát a udělat z ní svou další hospodářskou kolonii. Jen Rakousko rozumí tomu, co je rovnováha.
Co je rovnováha? Zeptal se se zájmem Karel.
Jednota v mnohosti. Ani pořádek, ani nepořádek, ale řád. Bohem stvořený řád. Rovnováha je napětí, které inspiruje a pohání. Rovnováha je to, co vylučuje hegemona či diktátora. Rovnováha vytváří prostor určité míry svobody a výběru. Svobody jednotlivců i forem. Rovnováha udržuje ve střehu a bdělosti. Není to prales, ve kterém se rostliny i zvířata navzájem dusí či požírají. Není to ani ovčinec, kde se po lidech vyžaduje, aby byli stádem. Je to svoboda, ale taková svoboda, kde jsou šelmy zavřené v klecích. Je to spíš jako zahrada. To, co tam roste, má zaručený prostor a kultivaci, ale má to své meze, za které se růst nesmí a nedá. Vše jednotlivé slouží harmonii celku, jinak to tam nemá co dělat. Vše může růst jen skrze růst celku. A neobejde se to bez zahradníka.
Bravo, zatleskal Consalviny, a bylo to vážné gesto, bez známek ironie. Mladý muži, já vám děkuji. Už dlouho přemýšlím, jak bych co nejprostšími slovy vyjádřil smysl a poslání Svaté říše římské v dějinách tohoto kontinentu. Vy jste to dokázal jen tak mimochodem. Zahrada. Vlastně celý soubor kultivovaných zahrad. V nich má vše, co roste, co je užitečné a krásné, svůj prostor a vymezené místo. Každá větev stromu může růst, ale jen skrze růst celého stromu, větev nemůže nahradit strom tím, že by ho přerostla a pohltila. Vše tam může růst, jen skrze růst harmonie a krásy celé zahrady. A panovníci jsou, nebo by měli být zahradníci, ne dobyvatelé nebo plundrující nenažranci. Panovníci jsou ti, kdo ctí a žijí řád i ducha té zahrady a mají v hlavě její projekt. Tím mají i právo stříhat a řezat, vytrhat a zničit plevel, vyloučit nesourodé kultury. Všechno jalové, neplodné, dusící a škodící. Ale tím jejich právem není kramářská užitečnost či mocenská všežravost, ale majestát. Prostě se k tomu narodili. Mají to od Boha jako úkol, službu a poslání. To je totiž panovník. Ten, kdo byl stvořen k vládnutí, nikoliv k pouhému ovládání, jaké praktikuje ten samozvanec. Panovník nevytváří závislosti, ale vztahy a stavy rovnováhy. Panovníci mají nástroje, kterými mohou zahradu kultivovat, ale projekt zahrady a samotný význam, slova kultivace je tím, co vkládá Bůh skrze církev. To je ten řád. Alespoň doufám, že i Církev svatá tak chápe svoji roli a poučila se z majetkové a mocenské všežravosti, které propadla na konci středověku a téměř se tím zahubila.
Rozumím! Vykřikl náhle Thurn Taxis. Vlastně to vím už dávno, ale teď jsem si teprve jasně uvědomil, že to vím. To je tedy Svatá říše. O to tu jde. Vy chcete zachránit Říši. To ale znamená… Vy věříte, že je to možné?
Po celý středověk se vše dělo v rámci pravidel, které přišly od Boha a byly přijaty jak církevní, tak panskou stranou. Člověk byl od časů svatého Augustina definován dvěma principy, světským mocenským a duchovním. Tedy i lidské společenství a instituce jako stát. A obě strany, mocenská i duchovní, udržovaly svět v rovnováze, pokračoval Consalviny. Přetahovaly se a přetlačovaly. Jenže se také doplňovaly a obohacovaly navzájem. Projekt a zahradníci. Vertikální moc v duších lidí se protínala s horizontální mocí nástrojů světských vládců. Ve znamení kříže. Dva stromy vyrůstající z jedné půdy. Srozumitelný svět, v němž nezáleželo na národnosti či jazyku, často dokonce ani na majetku. I chudý člověk mohl být významný a důležitý. Svět, v němž bohatí a privilegovaní byli správci, ne uzurpátoři. Svět, který ještě věděl, že mnohé závisí na Bohu, ne na síle a schopnostech lidí.
Pokazil to jeden panovnický rod, odtušil lakonicky Karel. Rod, který v krátké době dosáhl příliš velkého významu a koncentroval ve svých rukou příliš velkou převahu. Můj rod. Habsburkové. To nešťastné spojení císařské koruny a katolického Španělska s jeho zámořskými koloniemi a proudem zlata z nich, a navíc ještě se všemi podunajskými korunními zeměmi, Itálií a Nizozemím. Naše rodová kázeň nás učinila silnými a naše úspěchy nastartovaly i naše ambice vládnout celému kontinentu. My to chtěli první, ne nějaký Bonaparte. Platíme za to dodnes.
A pokazila to skutečně i církev, doplnil s pokorou kardinál. Papežové, kteří byli ochotní se s Habsburky spojit ne v harmonii rovnováhy, ale v mocichtivé jednotě. Církev se s někým musela spojit, protože se uvnitř sama rozpadala bujícím hříchem. Habsburkové a katolická církev málem vytvořili hegemona. Není divu, že se velká část Evropy vzepřela.
Bůh na ně seslal Luthera a protestanty doplnil chmurně Metternich. Luthera se hned ráda zastala německá knížata a vévodové. Ti vymysleli odtržení od jednotné církve proto, aby se pod záminkou nápravy náboženství mohli zmocnit majetků církve. Tam začala sekularizace a tam začala třicetiletá válka. Ta se vedla hlavně kvůli sekularizaci. Náboženství se stalo politikou. Protestanti válčili za co největší prostor, ve kterém si budou moci přivlastnit církevní majetky a statky. To samé chtějí právě teď, a s nimi již i mnozí katoličtí vládci. Kam ďábel nemohl nasadit protestantství, nasazuje ateismus. Sekularizace Říše není ničím jiným, než pokusem o rozkradení všech zbylých majetků Církve svaté, jak ještě uvidíme. Mnozí se navíc pokouší udělat si z církví své mocenské nástroje. Proto se všude zavádí různé ty státní církve. V Rakousku s tím začal už z Boží vůle císař Josef II., a dělal to pěkně zostra.
Tak už víme, co chceme? Zeptal se Karel a nechal dolít do číší červené víno ze svahů u Basileje, z míst, z nich Habsburkové kdysi vzešli. Jemně usměrňovaný rozhovor dospěl tam, kde ho chtěl mít.
Já jsem zde dnes pochopil, proč potřebujeme Svatou říši římskou a proč ji nesmíme nechat padnout, přiznal Heinrich Fürst von Thurn Taxis. I já chci zahradu a nikoliv prales plný dravců. A jestli chci, aby zvítězil nejsilnější, pak jen proto, že nejsilnějším je Bůh."
Autor: Jan Drnek
