Prezident přijel a odvolil. Divadlo pokračuje.

eště včera to vypadalo na vážnou krizi české demokracie. Prezident Petr Pavel se totiž rozhodl nezúčastnit komunálních voleb, což vyvolalo vlnu rozhořčení, politických komentářů a mravních ponaučení. Dnes už můžeme národu oznámit radostnou novinu. Prezident přijel a odvolil! Černouček byl zachráněn, demokracie přežila a všichni, kteří poslední dny úzkostlivě sledovali prezidentův cestovní itinerář, mohou konečně klidně spát.

Úžasná podívaná. Jeden občan vykonal úkon, který může každé čtyři roky dobrovolně vykonat téměř každý jeho plnoletý soused, a stal se z toho celostátní příběh o odpovědnosti, charakteru a síle demokracie.

Jenomže právě tady se nabízí otázka, kterou jako by si skoro nikdo nechtěl připustit. Proč vlastně považujeme za tak samozřejmé, že se člověk zvolený prezidentem musí ve svém soukromém občanském životě chovat podle představ politických komentátorů, stranických představitelů a samozvaných strážců občanské morálky?

Základní problém celé aféry spočívá v poněkud zvláštním chápání postavení hlavy státu. Petr Pavel je prezidentem, z čehož mu vyplývají určité ústavní pravomoci a povinnosti. Vedle toho je však nadále občanem našeho státu a jeho občanská práva nezanikají okamžikem, kdy složí prezidentský slib.

Zákon č. 491/2001 Sb. v § 4 upravuje právo volit do zastupitelstva obce, nikoliv povinnost dostavit se k volební urně. Pro prezidenta nestanovuje žádnou výjimku. Společnost od něj samozřejmě může očekávat příkladné chování a jeho rozhodnutí kritizovat. Právo však určuje, co občan smí nebo musí, zatímco očekávání vyjadřuje pouze představu ostatních o tom, jak by se měl zachovat. Ani všeobecně sdílené očekávání se samo od sebe nestává právní povinností.

V celé aféře je proto pozoruhodné především to, jak snadno se z doporučení stal požadavek a z nenaplněného očekávání téměř občanské provinění. Prezident přece „musí jít příkladem“. Jenže musí skutečně, nebo bychom si pouze přáli, aby tak učinil?

Vzpomeňme si přitom, jak se celá záležitost vyvíjela. Nejdříve se prezident provinil tím, že k volbám nepřijede. Následně se provinění stalo natolik závažným, že bylo nutné přerušit zahraniční dovolenou a uskutečnit mimořádnou cestu kvůli několika minutám ve volební místnosti. Prezident se tedy dostavil, přiznal chybu a poskytl veřejnosti požadovaný symbolický akt. Svou původní neúčast označil za chybu úsudku, čímž ovšem vyjádřil osobní hodnocení svého rozhodnutí, nikoliv přiznání porušení zákona.

Je navíc pozoruhodné, že první dáma Eva Pavlová se rozhodla na volby ze zahraničí nevracet a ve svém vyjádření připomněla právo na odpočinek. Její postoj tak nabízí zajímavý kontrast k několikadenní debatě o občanské odpovědnosti prezidenta.

Nelze přehlédnout ani poněkud absurdní logistickou stránku celé události. Prezident podle médií přiletěl z Maroka soukromým letadlem a stejným způsobem se vrátil na dovolenou. Taková cesta vyvolává otázky ohledně financování a přiměřenosti nákladů, jejichž přesnou výši zatím nemáme spolehlivě doloženou. Je však fascinující, že se vůbec dostáváme do situace, kdy je kvůli společenskému očekávání spojenému s jedním komunálním hlasováním organizována mezikontinentální letecká otočka.

Kolik stála cesta, kdo ji zaplatil a jaký vlastně měla praktický přínos? Jestliže jsme chtěli dát veřejnosti lekci občanské odpovědnosti, dostali jsme místo ní poměrně nákladně vyhlížející představení, u něhož zatím neznáme účet.

Na celé události mě ovšem nejvíce zajímá jiná věc. Jde o zvláštní vztah části české společnosti k prezidentskému úřadu. Na jedné straně jsme neustále ujišťováni, že prezident není panovníkem, nýbrž voleným ústavním činitelem. Na straně druhé se od něj očekává téměř posvátné chování, při němž každý osobní čin nabývá celostátního významu.

Česká společnost se kdysi rozhodla zbavit svého panovníka, ale potřeby personifikovat stát do jediné osoby se nezbavila. Z prezidenta tak často vytváří jakousi náhražku krále, ovšem bez historické kontinuity, dynastického zakotvení a jasně definovaného panovnického poslání.

Právě tady se dostáváme k rozdílu, na který monarchisté dlouhodobě upozorňují. Dědičný panovník představuje instituci, která svou kontinuitou přesahuje jednotlivé generace, volební období i momentální politické spory. Jeho postavení vychází z historického státního práva a dynastické legitimity, nikoliv z úspěchu ve volební kampani. Naproti tomu prezident získává úřad prostřednictvím politické volby a vykonává jej pouze po stanovenou dobu.

Obě instituce mohou reprezentovat stát, každá však stojí na jiných základech. Pokud společnost touží po nadstranické autoritě s historicky zakotveným majestátem, měla by si nejprve ujasnit, zda jej skutečně může vytvořit pouhým zvolením některého ze svých spoluobčanů.

Monarchista může očekávat od panovníka vědomí služby, důstojnost a osobní příklad, protože právě tyto hodnoty patří k jeho představě panovnického poslání. Rozdíl spočívá především v tom, jak je úloha hlavy státu institucionálně vymezena a jaká tradice se s ní pojí. Od voleného prezidenta nelze požadovat panovnický majestát, jako by šlo o přirozenou součást jeho ústavního mandátu.

Zkusme si přitom malý myšlenkový experiment. Představme si, že by na Pražském hradě právě neseděl generál Petr Pavel, ale nějaká příšera z latríny, která by se prostřednictvím volebního mechanismu dostala až do nejvyšší státní funkce. Museli bychom kolem jejího příchodu do volební místnosti pořádat stejný slavnostní mumraj? Bylo by také nutné obdivovat, jak krásně šla příkladem, protože se uráčila vhodit papír do urny?

Absurdní představa? Jistě. Právě proto může pomoci pochopit, jak problematické je zaměňovat úctu k úřadu za požadavek na veřejné uctívání každého občanského úkonu jeho držitele. Volební mechanismus totiž sám o sobě nevytváří žádný majestát. Jen určuje, komu bude na určitou dobu svěřen konkrétní veřejná funkce.

V tomto světle působí poněkud komicky také snaha přikládat prezidentovu hlasování v Černoučku celostátní politický význam. Komunální volby rozhodují především o správě konkrétních obcí. Jejich kandidáti mohou samozřejmě reprezentovat celostátní politické strany, ale místní zastupitelstvo není prodlouženou rukou Pražského hradu a prezidentova účast při hlasování z něj nedělá významnější demokratickou instituci.

Jenže česká politická kultura má zjevně potřebu vyrábět z hlav státu zvláštní bytosti, jejichž soukromé jednání se musí neustále posuzovat podle veřejných očekávání. A tak se stalo, že člověk, který chtěl strávit dovolenou na motorce, nakonec přiletěl přes půl kontinentu dokazovat, že je dostatečně odpovědným občanem.

Petr Pavel nakonec sám prohlásil, že celou záležitost považuje za uzavřenou. Bylo by příjemné, kdyby tím skončilo také ono poněkud groteskní představení, v němž se občanská práva poměřují funkcemi, mediálními očekáváními a ochotou podřídit vlastní život politické symbolice.

Z monarchistického pohledu přitom nejde o kritiku Petra Pavla, který ostatně pouze přistoupil na očekávání, jež česká společnost vůči svým prezidentům vytváří. Zajímavější je otázka, proč taková očekávání vůbec existují. Patrně jsme se ani po více než století nedokázali vyrovnat s tím, že odstraněním monarchie nezmizela společenská potřeba mít v čele státu osobnost představující něco trvalejšího než výsledky posledních voleb.

Celé divadlo kolem komunálních voleb tak možná vypovídá více o našem vztahu k hlavě státu než o samotném Petru Pavlovi. Když jsme odstranili panovníka, očekávání spojená s jeho postavením jsme zjevně neodstranili spolu s ním. Pouze jsme je přenesli na člověka, kterého jednou za pět let vybereme ve volební soutěži.

A potom se divíme, že tento člověk chce občas odjet na dovolenou, projet motorku a neúčastnit se místních voleb. Proč po něm tedy chcete, aby se choval jako král? Vždyť je to přece jenom obyčený občan.

Autor: Martin Cikán

CIKÁN, Martin (2026). Prezident také potřebuje projet motorku. Monarchistické noviny, Médium.cz, 8. října 2026. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-prezident-take-potrebuje-projet-motorku-330153 [cit. 9. 10. 2026].

KANCELÁŘ PREZIDENTA REPUBLIKY (2026). Prezident Pavel odjel na soukromou zahraniční cestu. Pražský hrad, 2. října 2026. Dostupné z: https://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/aktualni-tiskove-zpravy/prezident-pavel-odjel-na-soukromou-zahranicni-cestu-19584 [cit. 9. 10. 2026].

ČTK (2026). Pavel uznal chybu a přiletěl z dovolené k volbám, politici to uvítali. České noviny, 9. října 2026. Dostupné z: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/pavel-uznal-chybu-a-priletel-z-dovolene-k-volbam-politici-to-uvitali/2884792 [cit. 9. 10. 2026].

ČESKÁ TELEVIZE (2026). I prezidenti chybují, řekl Pavel. Nakonec ve volbách odevzdal svůj hlas. ČT24, 9. října 2026. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/i-prezidenti-chybuji-rekl-pavel-nakonec-ve-volbach-odevzdal-svuj-hlas-378415 [cit. 9. 10. 2026].

KUČEROVÁ, Barbora (2026). Pavel překvapil Česko a odvolil. První dáma k volbám nedorazí. Seznam Zprávy, 9. října 2026. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-petr-pavel-se-vratil-do-ceska-k-volbam-nakonec-pujde-317211 [cit. 9. 10. 2026].

ČESKO (2001). Zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zejména § 3 a § 4. e-Sbírka. Dostupné z: https://e-sbirka.gov.cz/sb/2001/491?odkazId=34187061&zalozka=text [cit. 9. 10. 2026].