Článek
Mít či nemít, to je oč tu běží, mladá paní.
Přesně touto větou začínají ve věku nad 25 let všechny lékařské prohlídky, pracovní pohovory, rodinné sleziny. Mít nebo nemít děti bylo vždy ožehavé téma, které jsem vnímala jako utrpení již od dětství. Nechápala jsem proč se má matka na návštěvě bez ostychu ptá tety, jestli už je ta „její holka těhotná. Protože už jsou přece rok od svatby, to jako nechtějí děti, jsou to sobci, raději si pořídí čokla…“ Každý doplní po svém.
V případě mého dětství a dospívání šlo o běžnou praxi, kdo nemá rodinu, je divnej. S pubertou jsem začala své Bohy, čtěte rodiče, vnímat střízlivějším okem. Mnohdy jsem sama přemýšlela, proč si děti dělali oni. Za život jsem se nesetkala ani s podporou, ani s přehnanou ambicí, že bych měla něco dokázat, ale spíše se záští vůči okolí. Aneb kdo měl úspěch, ten byl automaticky zloděj.
Dobře se vdát, měla být tedy jistota zajištění i pro mé „milující“ zploditele, a nějaký to vnouče k tomu. V podstatě jsem se narodila s jediným očekáváním. Jako porevoluční dítě s nadějným rokem narození, kdy se hrálo Nagano, jsem mohla být zlatou rybou, která mohla rodičům ztrápeným komunismem přinést štěstí. Ale je správné mít děti jen proto, aby se o nás postaraly?
Máme mít děti, protože důchod!
Tímto krátkým úvodem se dostávám zpět k pomyslnému jádru pudla. Je v pořádku dnešní hodnoty, proč se množit nastavovat tak jako to bylo zvykem za dob našich rodičů? Je v pořádku, že dnes nechci mít dítě, abych měla jednou důchod?
Dost času trávím s lidmi, kteří rozšiřování rodiny nepromýšleli. Ženám tikaly hodiny, muži nechtěli být staří otcové, nebo jim spíš po pár lahvích ukáplo, kam nemělo. Dost často, pokud téma svého tápaní v oblasti množení se otevřu, se setkávám s následující větou. Víš, teď už to říct nemůžu, protože už je na světě, ale… Není tohle to nejhorší? Ano, jsou lidé, pro které jsou jejich děti opravdu cennou komoditou. Ovšem většina lidí si dítě pořídila jen z tlaku společnosti, partnera, rodiny. Nebo aby byla úleva na daních.
V diskuzích se lidé předhání ve světonázorech, že bez dětí nebudou mít důchody. To, že se člověk během života může zajistit sám, je stále fuj. Protože ve většině lidí, přestože nadávají na vládu, je zakořeněno, že stát se má postarat. V čem jsou ale tito lidé lepší, než ti, co stojí frontu na dávky, když oni jí budou stát jen „právem“ za 50 let ?
Děti nechci, jsem tím něco míň.
Už na začátku jsem zmínila neustálou potřebu lidí komentovat a řešit životy druhých. Ovšem to s čím se jako mladá, neprovdaná žena setkávám v posledních týdnech, je na Neurol.
V práci jsem v kolektivu, kde jsou převážně ženy - matky. Pokud se bavíme o náplni volného času o víkendu či po práci, jsem až fascinována, s jakou vervou jsou schopné se předhánět v tom, která to má horší. Kvůli dětem nestihla tohle a tamto, a do toho se musela ještě otáčet kolem manžela. Můj pohár trpělivosti přetekl ve chvíli, kdy jsem byla také tázána. Jelikož jsem vychována slušně, řekla jsem po pravdě, že víkend máme s partnerem moc hezký. Dáme si něco dobrého k jídlu, popovídáme si, pustíme si film nebo jdeme ven. Normálka. Ani omylem! V kolegyních notně strhaných šílenými povinnostmi, o kterých nemám ani páru, jsem spustila verbální lavinu. Dostala jsem přednášku o tom, že kdyby neměly děti, tak se taky válej a čumí na film. Pardon, ale je tohle nutné?
Taky nemám potřebu jim sama od sebe sdělovat, že pokud by si Maruna neudělala robě s prvním Jaroušem z fronty na zelenou, tak by taky mohla koukat na film. A to vynechám přednášku o tom, že nemůžou chodit víkendy, protože děti, nebo musí dřív, protože školka přece zavírá.
Kde tedy bere Maruna tu sebejistotu, že mi může takovou věc říct? Odpovědí jsou děti. Tyto ženy, mnohdy i muži si totiž dost často myslí, že jsou nadlidi, jen proto, že z jejich útrob vyšel člověk. Mnohdy ale nedomýšlejí to, jak se jejich chování na těchto malých uzlíčcích lásky podepíše.
A o tom to celé je, bohužel se opravdu množí převážně lidé, kteří moc toho rozumu nepobrali. A pokud se v dnešní době mladý člověk rozhodne pro rodinu. Musí opravdu hodně dřít, aby se postaral. Doba je složitější a v mém okolí mám taky pár opravdu mladých rodičů, ovšem ti jsou do života od rodičů vybaveni vzděláním, nebo aspoň něčím do začátku. Já sama diskuzi ohledně dítěte otevírám s partnerem pravidelně. Není to o tom, jestli chci, nebo nechci, ale taky o míře odpovědnosti.
Dítě není jako nové boty, na které si vydělám pár hodinami v práci. Je to člověk, kterému bych chtěla předat vše, co umožňuje dnešní doba. Ať jde o vlastní střechu nad hlavou, dobré vzdělání, kroužky, ale hlavně emoční stabilita, kdy nebudu dítě od doby, kdy pobere rozum vtloukat do hlavy, že tohle nemůže, protože peníze, nebo čas. Dle mého názoru jsou sobci lidé, kteří bez přemýšlení přivedou na svět dítě.
A teď se v diskuzi poperte! :)
