Malý zázrak s velkým srdcem - Příběh mé sestry

Moje maminka vždycky toužila po velké rodině. Měla už dvě děti – mě a mého bratra. Když potkala svého současného manžela, bylo jasné, že spolu chtějí sdílet nejen život, ale i rodičovství. Můj nevlastní táta je úžasný člověk – pro mě i bráchu se stal opravdovým tátou a nikdy jsme ho nebrali jinak. Mamka s ním byla od začátku šťastná, navzájem se podporovali, ale jedno jim osud nedopřál – společné dítě. Přirozenou cestou to bohužel nešlo, a tak se po dlouhých pokusech rozhodli pro umělé oplodnění.

Na klinice mamince dali termín prvního testování, jestli se oplodnění povedlo. Shodou okolností to datum vyšlo přesně na jejich výročí svatby 💍. Možná osud, možná náhoda, ale v ten den dostali ten nejkrásnější dárek – pozitivní těhotenský test 🎉. První výročí tak oslavili s vědomím, že už nejsou jen dva, ale čekají na nový život 💖.

Těhotenství probíhalo klidně, bez větších komplikací. Každá kontrola přinášela dobré zprávy – miminko rostlo, srdíčko bilo silně, všechno se zdálo být v pořádku. Mamka si konečně dovolila se těšit. Na ultrazvuku sledovala drobné ručičky a nožičky, v duchu přemýšlela nad jménem, představovala si, jaké to bude, až bude držet své děťátko v náručí.

Jenže pak přišla nečekaná zpráva. Ve 28. týdnu jí lékařka oznámila, že má zánět a je potřeba nasadit léky. Bylo to trochu nepříjemné, ale nezdálo se to jako nic vážného. Přesto musela do nemocnice na pozorování, protože léky mohly způsobit bušení srdce. Pořád si ale myslela, že tohle je jen drobná komplikace, nic, co by mělo ohrozit její dítě.

Pan doktor v nemocnici s úsměvem řekl, že mamince by mohla prasknout plodová voda, i kdyby se jen zasmála. Maminka to ale brala spíše s nadhledem a říkala si, proč by měla předčasně rodit. Vždyť měla jen zánět, na který ji léčili, a její předchozí porody proběhly v termínu. Nepřipouštěla si, že by to tentokrát mohlo být jinak.

A pak, ve 29. týdnu, se to stalo. Plodová voda praskla. A svět se obrátil vzhůru nohama.

Maminku převáželi z Třebíče do Brna. Bylo to náhlé, rychlé, chaotické.

Bylo mi dvanáct let a zrovna jsme s tátou byli u mamky na návštěvě v nemocnici, když se to stalo.

Najednou ruch, panika, přibíhající zdravotníci. Plodová voda praskla, miminko muselo ven, ale tady na to nebyli vybavení.

Musela do Brna. Hned!!!! 🚨

Táta neváhal ani vteřinu a vyrazil autem hned za sanitkou. 

Já měla dojít z nemocnice za babičkou na poštu. Bylo to jen pár minut chůze, ale v tu chvíli jsem byla úplně paralyzovaná. V šoku, vyděšená. Tolik jsem se bála o mamku a sestru, že jsem pomalu ani nevěděla, jak se jmenuju.

Místo toho, abych se vydala správným směrem, jsem bezmyšlenkovitě prošla celé město. Ani nevím, jak jsem tam došla, ale nakonec jsem se ocitla u své tehdejší nejlepší kamarádky, která bydlela jen o dva vchody dál než my. Vysvětlila jsem jí, co se stalo, a poprosila ji, jestli by mě mohla doprovodit na poštu.

A tak jsme se znovu vydaly přes celé město. Babička už byla celá bez sebe, kde jsem tak dlouho. Když mě konečně uviděla, v jejích očích bylo nejen obrovské ulehčení, ale i starost – a možná trochu zlosti, že jsem se takhle ztratila. Ale já v tu chvíli nevěděla, kam jinam jít.

Zpět do sanitky.....

A pak přišel moment, který už tehdy působil absurdně. V sanitce zazvonil telefon – volali z třebíčské nemocnice. Ne proto, aby se ujistili, že mamka dorazí v pořádku. Ne proto, aby podali další informace o jejím stavu. Ale aby jí vzkázali, že nezaplatila poplatky za pobyt, které se ještě v té době platily.

Záchranáři bylo trapně, že to musí vůbec předat. Kdo by v takové chvíli myslel na poplatky? Když jde o život její i jejího dítěte?

Maminka na to tehdy sotva zareagovala. Měla před sebou úplně jiný boj. A my všichni jsme doufali, že v Brně už půjde všechno tak, jak má.

Jenže…

Když mamka přijela do Brna, všichni byli přesvědčeni, že porod začne každou chvíli. Jenže místo toho ji lékaři ihned hospitalizovali na JIP. Dostala kapačku, která měla zabránit předčasným porodním stahům, a lékaři zatím vyčkávali. Až druhý den se rozhodli porod vyvolat pomocí tablety.

Maminka neznala svou skutečnou diagnózu, a tak důvěřovala lékařům, že jejich postup je správný 🙏.

V nemocnici ji přijala lékařka, která při pohledu do dokumentace konstatovala: „Je moc dobře, že jste dostala léky na urychlený vývoj plic miminka. Má teď mnohem větší šanci.“

Maminka vytřeštila oči 👀. „Jaké léky na plíce? Já měla jen něco na zánět.“

„Ne, to byly kortikoidy na vývoj plic,“ odpověděla lékařka.

V tu chvíli si maminka uvědomila, že jí lékaři neřekli celou pravdu 🤔. Co všechno ještě neví? Jak vážné to ve skutečnosti je?

A pak přišel okamžik, který navždy změnil náš život 💔.

23. 1.2008 v 16:10 vykoukla na svět naše Lucinka 🌟.

Malá, křehká, předčasně narozená bojovnice 💪.

Měřila pouhých 39 cm 📏 a vážila 1 390 g ⚖️.

Ale boj teprve začínal… ⚔️

Až po několika letech od porodu se maminka dozvěděla, že její zánět v těhotenství, který se zdál být běžný, ve skutečnosti nebyl jen zánět, ale zlatý stafylokok, který způsobil předčasný porod.

Lucka strávila v nemocnici celé dva měsíce. Už pár hodin po narození se u ní objevila dechová nedostatečnost, což znamenalo nutnost okamžité intubace a podání antibiotik po dobu dvanácti dnů. Jenže tím problémy nekončily. Její tělíčko bylo extrémně křehké a oslabené, což vedlo k rozvoji těžké infekce, která postihla celý její organismus. Kvůli selhávání ledvin začala Lucka zadržovat tekutiny, objevily se otoky a její tělo mělo problém se zbavovat odpadních látek.

Dlouhodobá intubace však přinesla další komplikace - pneumotorax. Její plíce popraskaly, což si vyžádalo další lékařský zákrok a zavedení drenážních hadiček, aby se mohly opět zotavit.

Jakoby toho nebylo málo, Lucka trpěla výraznou chudokrevností, a proto musela podstoupit hned tři transfuze krve. Každá z nich byla riziková, protože u tak malého miminka hrozí po každé transfuzi krvácení do mozku. Rodiče proto dostali jasné varování o možných komplikacích, ale naděje, že transfuze Lucku posílí, byla silnější než strach.

První týden jejího života byla v kritickém stavu - Verdikt doktorů: je v ohrožení života. První týden byl naprosto nejistý. Lucinka ale pořádně zabojovala a rychle se začala zotavovat. Po prvním týdnu byla již mimo ohrožení života, ale stále v kritickém stavu. Až na tom byla lépe , tak se mamince sestřička svěřila, že doktoři už nad Lucinkou „lámali hůl“. Nikdo z nich nevěřil tomu, že to zvládne.

Po 35 dnech byla už na kyslíku pouze v inkubátoru a nebylo ji třeba intubovat.

Její dýchání se postupně zlepšovalo a každý další den byl pro rodiče velkým vítězstvím. Za další týden byla schopná sama dýchat, což umožnilo mamince začít s kojením. Lucinka byla velmi šikovná, kojení jí šlo okamžitě a maminka se mohla ubytovat přímo u ní v nemocnici, aby ji byla co nejblíže. Do této doby rodiče za Lucinkou každý den dojížděli, což bylo nejen psychicky, ale i fyzicky velmi náročné. Přesto nikdy nezaváhali a snažili se být u ní co nejvíce.

Aby mohla Lucka jít s maminkou domů, musela vážit alespoň 2 kg. A Lucinka to zvládla – hned za týden byla na této váze. Doktorka jim tehdy dala spoustu informací o možných diagnózách, které Lucinku mohly potkat kvůli předčasnému porodu a zdravotním problémům, ale měla štěstí 🍀 – žádná z těchto diagnóz se neprojevila. Jediným doporučením bylo cvičení Vojtovy metody, kterou se maminka učila ještě v nemocnici.

Vojtovu metodu museli cvičit pětkrát denně, což bylo velmi náročné a nepříjemné. Lucinka to špatně snášela a každé cvičení probrečela. I přesto maminka věděla, že to je pro její budoucnost důležité.

Následně ve dvou letech přišel tvrdý verdikt: DĚTSKÁ MOZKOVÁ OBRNA

Do té doby lékaři říkali, že Lucka je „jen opožděná“ a že všechno dožene. Ale bohužel ne. Kvůli problémům s dýcháním při porodu a nedostatku kyslíku se jí nevratně poškodil mozek.

Lucinka, naše bojovnice 🏆, má nejen mozkovou obrnu, ale také epilepsii, která se projevila před jejím pátým rokem. Do té doby dělala pokroky, i když pomalé. Docházela do denního stacionáře, kde se učila komunikovat a rozvíjet se v rámci svých možností. Před vznikem epilepsie byla její řeč na dobré cestě.

Paní asistentka ve stacionáři mamince říkala, že mohou očekávat, že brzy začne mluvit, protože měla krásně nastartováno.

Každý nový zvuk, každé gesto bylo velkým pokrokem. Ale s nástupem epilepsie se její vývoj téměř zastavil.

Záchvaty, změny v mozkové aktivitě a nutnost léků ovlivnily všechno, co do té doby dokázala.

Díky rehabilitačním lázním a intenzivní terapii se jí podařilo postavit se na vlastní nohy.

Začala chodit ve třech letech. Mentálně se ale opožďovala stále víc.

Nejvíce si maminka uvědomila, co se stalo, až právě v těchto lázních, kde měla možnost se setkat s jinými maminkami a poslouchat jejich příběhy. Teprve tam začala maminka chápat, co všechno se vlastně stalo… a uvědomila si, že všechno mohlo být jiné, kdyby lékaři neudělali řadu chyb ⚠️.

Kdyby mamka po prasknutí plodové vody dostala antibiotika…

Kdyby ji okamžitě převezli na císařský řez…

Kdyby jí řekli pravdu o zlatém stafylokovi…

Kdyby…

Jenže na kdyby se v životě nehraje. A tak dnes máme Lucku, jaká je. S obrovským srdcem, navzdory všemu šťastnou, ale odkázanou na naši péči.

Píšu o tom všem na svém blogu "Pod pokličkou": https://monikadk97.wixsite.com/podpoklickou