Do Skopje v Severní Makedonii jsem letěla se strachem. Dnes vím, že tam zůstal kus mého srdce

Včera odletěla Eliška do Skopje. Před čtyřmi lety tam nastupovala v dresu české reprezentace na mistrovství světa. Dnes už hraje za Černé anděly z DHK Baník Most, které ve stejném městě čeká zápas kvalifikace Evropské ligy žen. Ona se vrací na hřiště v jiné soutěži a v jiné životní etapě. Já zůstala doma, ale při zprávě o jejím odletu jsem si uvědomila, že mi ve Skopje zůstal kousek srdce.

Přitom jsem tam málem neodletěla.

O rok dřív hrála Eliška s reprezentací na ME v Černé Hoře. Chtěla jsem být u toho, jenže se mi rozbilo auto a díky tomu moje plány nevyšly. Když pak přišlo MS v Severní Makedonii, věděla jsem, že tentokrát se za ní vydám. Koupila jsem letenku a teprve potom začala přemýšlet, do čeho jsem se to vlastně pustila.

Letěla jsem sama. O zemi jsem věděla málo a moje představivost si prázdná místa ochotně vyplňovala obavami. Dva dny před odletem mi navíc na auto spadl strom.

„To má být znamení, že nemám odletět ani tentokrát?“ napadlo mě.

Vzpomněla jsem si na Černou Horu a na zápasy, které jsem tehdy s lítostí sledovala jen v televizi. Najednou nebylo nad čím přemýšlet. Druhý den odpoledne jsem odletěla.

Veksl jako ve filmu Bony a klid

Když jsem vyšla z příletové haly, byla už letištní směnárna zavřená. Nasedla jsem do taxíku a řidiče se zeptala, kde bych si mohla vyměnit peníze. Otevřel peněženku a zeptal se, kolik potřebuji. Na okamžik jsem zaváhala, protože se mi hlavou mihla scéna z filmu Bony a klid. Kurz jsem ale znala a ten jeho se od oficiálního příliš nelišil. Vyměnili jsme si peníze a vyrazili do města.

Povídal si se mnou, jako by nevezl neznámou ženu z letiště, ale vítal někoho, kdo se po letech vrací domů. Po chvíli se zeptal, jestli kouřím. Přikývla jsem a on mi nabídl cigaretu.

„Opravdu můžu?“ ujišťovala jsem se.

Rozesmál se. Pro něj to byla samozřejmost. Mně ten okamžik připomněl starou dobrou dobu. Cestou mi ukazoval, kam se mám podívat a než mě vysadil, několikrát zdůraznil i nedalekou pivnici. Význam jeho rady jsem pochopila ještě ten večer.

Ubytovala jsem se v hotelu Mi Casa na kopci nad městem. Z terasy se přede mnou otevřelo Skopje a za ním hora Vodno s Křížem tisíciletí. Pokoj byl na první pohled hezký, jen skříň nešla otevřít, protože jejím dveřím překážel noční stolek pevně spojený s postelí. Ve sprše zase voda stříkala, kam se jí zachtělo, a občas se z teplé bez varování stala ledová. Stačilo ale vyjít na terasu, rozhlédnout se a všechny nedostatky v mžiku ztratily na významu.

K večeři jsem si objednala steak a sklenku vína. Steak byl výborný, ale vína jsem se nedočkala. V hotelu se alkohol nepodával. Vzpomněla jsem si na taxikářovu dobře míněnou radu a po jídle zamířila přesně tam, kam mi doporučoval.

Místní pivo ze západních Čech

Pivnice Star Grad ležela v horní části Starého bazaru, ve které se scházeli převážně místní lidé a její terasa byla umístěná v příjemném stínu vzrostlých stromů.

„Jaké máte pivo?“ zeptala jsem se.

„Plzeň.“

…

„Odkud jste?“ následovala jeho otázka, když spatřil můj výraz.

„Z České republiky.“

Rozesmáli jsme se oba. Dala jsem se do řeči s mužem, který podnik vedl, a brzy jsem měla pocit, že jsem přišla mezi staré známé. Když jsem ho požádala o mentolové cigarety, omluvil se, že je nemá. Za deset minut mi je položil na stůl. Nechal je přivézt taxikářem. Na účtu jsem je později nenašla.

Po cestě jsem byla unavená, ale zůstala jsem ještě na živou hudbu. Rocková kapela hrála jednu známou píseň za druhou a terasa se proměnila v místo, odkud se odchází těžko. Když jsem se přece jen začala zvedat, dostala jsem pozvání na další večer. Prý ho nesmím zmeškat.

Ráno jsem snídala na hotelové terase a měla před sebou výhled, kvůli kterému člověku vychladne jídlo.

Do města jsem se rozhodla vydat pěšky. Minula jsem pevnost Kale, přešla Kamenný most přes Vardar, jenž spojuje moderní a historickou část a nechala se vést ulicemi, které na každé straně vyprávěly trochu jiný příběh. Mezi mešitami, obchůdky a někdejšími tureckými lázněmi se chodilo úplně jinak než přes široká prostranství centra. Tam se přede mnou objevovaly monumentální sochy, oblouk Porta Makedonija a okázalá průčelí budov. Zastavila jsem se také u památného domu Matky Terezy, která se ve Skopje narodila, a v Národní galerii sídlící v historických osmanských lázních.

Nespěchala jsem. Měla jsem celý den na poznávání města a chtěla jsem si ho zapamatovat i jinak než z fotografií.

Odpoledne jsem vyjela lanovkou na Vodno ke Kříži tisíciletí, jednomu z největších křížů na světě s výškou 66 metrů, který byl postaven jako připomínku dvou tisíc let křesťanství. Město, které jsem ráno procházela krok za krokem, se pode mnou rozprostíralo jako na dlani. Při cestě zpět se se mnou dal do řeči postarší muž. Vyprávěl mi, že jeho bratr v Česku pracuje a domů se vrací každý půlrok. Poprosila jsem ho, jestli by mi pomohl zavolat taxi. On mi ale navrhl, ať s ním jedu autobusem. O víkendu byl zdarma.

Celou cestu mi povídal o své zemi. Doporučoval mi místa, která bych ještě neměla minout, a hlídal, kde mám vystoupit.

Když jsme se loučili, přála jsem si, aby ta cesta trvala o pár zastávek déle. Takové vyprávění bych v žádné cestovatelské příručce nenašla.

Peníze za taxi mi tak zůstaly na večeři.

Večer, který jsem nesměla zmeškat

Vrátila jsem se do Star Gradu. Objednala jsem si talíř plný masa a kebabu a odhodlaně se pustila do souboje, který jsem nemohla vyhrát – porce byla totiž pro dva. Po setmění se rozezněla živá latinskoamerická hudba. Na parketu se objevily páry v elegantních šatech, ženy s vyčesanými vlasy, barevnými šátky a nádhernými tanečními botami. Jako by mě někdo na chvíli teleportoval do filmu Hříšný tanec.

Seděla jsem sama, ale osaměle jsem se necítila. Lidé se se mnou dávali do řeči a zvali mě k tanci. Byla jsem cizinka, která přiletěla fandit dceři, a přesto jsem měla pocit, že pro mě u stolu drželi místo. Ten večer jsem pochopila, proč mě taxikář na pivnici tak upozorňoval. Tu neuvěřitelnou pospolitost místních lidí jsem si doslova užívala.

Další dopoledne patřilo Eliščinu zápasu. Po něm jsem se vydala do Starého bazaru. Rozlehlé historické čtvrti s úzkými uličkami, mešitami, čajovnami a tradiční atmosférou, která pamatuje osmanskou nadvládu.

Poslední večer jsem strávila s rodiči Eliščiny spoluhráčky Kiki. Procházeli jsme se mezi osvětlenými podniky v horní části bazaru a zastavili jsme se před barem, nad jehož terasou se houpaly barevné deštníky.

Uvnitř zpívala žena za doprovodu kytary. Její hlas nás přiměl vejít.

Tentokrát jsem ochutnala místní víno. Zatímco jsme zkoušeli různé druhy, rodiče Kiki mi vyprávěli, co se jim přihodilo v našem hotelu. Přinesli si z trhu meloun. Manažer jim ho vzal s tím, že jim ho dá vychladit. Když si později přišli pro kávu, čekal na ně nakrájený na talíři. Na té příhodě je krásné právě to, že pro jejich spokojenost někdo sám od sebe udělal ještě jeden krok navíc.

Čtyři dny nestačí k poznání celé země. Potkala jsem konkrétní lidi v konkrétním čase a měla jsem štěstí. Nezapomněla jsem ale, jak se jejich pozornost skládala z drobností: cigareta v taxíku, rada na cestu, hlídaná zastávka, meloun připravený ke kávě… Připomnělo mi to staré časy, po kterých se mi někdy zasteskne. Časy, kdy člověk pro druhého nebyl jen někdo, koho je třeba obsloužit a zase na něj zapomenout.

Přiletěla jsem do Skopje s obavou a odjížděla s přáním se tam jednou vrátit. Když tam teď odletěla Eliška znovu, o čtyři roky starší a v dresu jiného týmu, vybavila se mi všechna ta místa i tváře. Ona si odtud přiveze svůj vlastní příběh. Ten můj čeká na pokračování.

Až se do Skopje vrátím, co takhle zažít i jejich karneval?