Článek
V roce 2000 jsem nějaký čas žila ve Spojených státech. Jednou jsem se v Kentucky toulala ulicemi a zřejmě na mně bylo poznat, že tak docela nevím, kam jdu. Všiml si mě muž bez domova. Dali jsme se do řeči, a když zjistil, že jsem z České republiky, rozzářily se mu oči. K mému překvapení ji totiž kdysi navštívil.
Dva lidé se potkají na americké ulici a najednou mají společné místo na mapě. O jeho životě jsem toho moc nevěděla. Jak se dostal do mé země ani co ho později přivedlo na ulici. O své návštěvě ale vyprávěl s neuvěřitelným nadšením a zavedl mě do baru, který bych sama nejspíš nikdy neobjevila.
Když jsem otevřela dveře, zůstala jsem v úžasu stát.
Přede mnou byl výjev, který jsem do té doby znala hlavně z amerických filmů. Dlouhý bar, na vysokých židličkách seděli muži v bílých košilích a při živých debatách popíjeli drinky. Za nimi na malém parketu seděl muž a hrál na saxofon. Zdálo se, že mu kromě mě nikdo nevěnuje pozornost.
Přitom hrál fantasticky. Dodnes si pamatuji svůj údiv nad tím, jak kolem takové hudby mohl dál nerušeně plynout hovor.
Mezi melancholií a vášní
Fotografie Miloše J. Kohouta
Nedokážu přesně vysvětlit, co se tehdy stalo. Saxofon jsem samozřejmě slyšela už dřív. Ale tam, v tom baru, jsem jeho zvuk poprvé naplno prožila. Od té chvíle pro mě jazz a blues dostaly jiný význam.
I dnes ve mně dokáže vyvolat zvláštní sevření na hrudi. Několik tónů a cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Je v tom dojetí, touha i neklid. Melancholie, která okamžitě probouzí snění. Myšlenky se rozběhnou k místům, kam bych se chtěla vrátit, i k okamžikům, které ještě nenastaly.
Ten zvuk mi připomíná hlas někoho, kdo se přestal ostýchat. Dovolí si být něžný, naléhavý i zranitelný. Chvíli plyne měkce a zblízka, potom zdrsní, zachvěje se a vyvolává důvěrný pocit. Jako když člověku při silném vyznání trochu selže hlas a právě tím řekne víc než všemi předchozími slovy.
Na saxofonu mě přitahuje, jak snadno dokáže přejít od něhy k vášni. Tichý tón mě přiměje zaposlouchat se, dlouhý mi nedovolí odejít myšlenkami jinam. A když doznívá, čekám na další. V té krátké prodlevě je zvláštní napětí. Podobné tomu, když se k vám někdo přiblíží a vy ještě nevíte, co udělá.
V tu chvíli je pro mě saxofon nejvíc sexy. Když si dává načas. Když v jeho zvuku zůstává jemná drsnost a náznak dechu. Když mám pocit, že se mnou někdo flirtuje prostřednictvím melodie a nechává na mně, zda odpovím.
Přitom mě tahle hudba dokáže i zvláštním způsobem posílit. Hrdlo mám pořád sevřené dojetím, ale uvnitř se najednou všechno otevírá. Přichází pocit volnosti, odvahy, téměř nepřemožitelnosti. Jako bych na chvíli dostala křídla. Mohu cítit smutek a současně mít obrovskou chuť žít.
Smyslnost, vášeň, tajemství. Každé z těch slov vystihuje něco, ale žádné celý ten pocit. Možná i proto si hudbu se saxofonem pouštím pořád dokola, abych se vrátila k něčemu, co tak dobře znám, a přesto to pokaždé prožívám trochu jinak.
Vynálezce, který mu dal své jméno
Fotografie od Miloše J. Kohouta.
Za nástrojem, který si dnes tolik spojujeme s jazzovými kluby, stojí belgický výrobce hudebních nástrojů Adolphe Sax. Saxofon vyvinul ve čtyřicátých letech 19. století a v roce 1846 si jej nechal patentovat. Jméno mu tedy skutečně propůjčil jeho tvůrce.
Sax hledal způsob, jak propojit zvukové možnosti dřevěných a žesťových dechových nástrojů. Vznikl tak nástroj s kovovým tělem, který přesto patří mezi dřevěné dechové nástroje. Rozhodující je způsob tvorby tónu: na hubičce se rozechvívá jediný plátek, podobně jako u klarinetu.
Při pohledu na jeho lesklé tělo by mě takové příbuzenství sotva napadlo.
Saxofon se uplatnil ve vojenských kapelách i v klasické hudbě. Jeho pozdější spojení s jazzem ale bylo tak výrazné, že si dnes mnozí z nás při prvních tónech představí spíš malý klub než vojenský pochod. Jazz i pop, které mu přinesly obrovskou popularitu, přitom při jeho vzniku ještě neexistovaly.
Adolphe Sax nemohl tušit, kolik lidí jednou jeho vynález přiměje zavřít oči a na chvíli zapomenout, kde právě jsou.
Proč je tedy tak sexy?
Mezi melancholií a vášní.
Část odpovědi se možná skrývá v jeho blízkosti lidskému hlasu. Saxofon má široké výrazové možnosti a jeho barva dokáže hlas připomínat. Hráč může tón ohýbat, nechat jej zachvět, zjemnit nebo zdrsnit. I jediná melodie tak může v různých rukou vyznít úplně jinak.
K tomu se přidávají obrazy, které si se saxofonem spojujeme: noční město, bar, blízkost dvou lidí. Mně se při jeho zvuku vybaví scéna z vlastního života – dlouhý bar v Kentucky, muži v bílých košilích a saxofonista, jehož hudba mě přiměla zapomenout na všechno kolem. Kdybych ten večer popsala ve svém novém románu, možná by působil jako otřepaná filmová romantika. Věřte mi ale, že prožít něco takového na vlastní kůži je mnohem lepší.
Ne každý saxofon musí být smyslný a ne každý posluchač v něm uslyší totéž. Mně ale někdy stačí několik tónů. Všechno ostatní na chvíli ustoupí.
Lily Was Here: hudební svádění
Jednou ze skladeb, které si dost často pouštím, je Lily Was Here. V roce 1989 v ní spojili síly kytarista Dave Stewart a nizozemská saxofonistka Candy Dulfer. Tato spolupráce jí pomohla k mezinárodnímu průlomu.
Když tu skladbu poslouchám, připadá mi jako důvěrný rozhovor. Kytara něco naznačí, saxofon odpoví. Chvíli si nechávají prostor, potom se k sobě zase přiblíží. Jeden hlas přitáhne pozornost, druhý ji převezme, ale pořád mezi nimi cítím spojení.
Takové hudební svádění.
Není potřeba zpěv ani text, který by mi řekl, co si mám představovat. Můžu se nechat vést melodií, vybavit si někoho, nějaké místo, vlastní přání. Pokaždé v ní slyším trochu jiný příběh podle toho, s jakou náladou si ji pouštím.
A právě ten prostor pro vlastní prožitek na ní miluji. Skladba má svůj tvar, ale moje vzpomínky se do ní vždycky nějak vejdou.
Jazz a blues: prostor pro bolest i radost
Jazz a blues mají své kořeny v afroamerických hudebních tradicích. Blues vyrostlo také z potřeby vyslovit bolest a životní zkušenost prostřednictvím hudby. Jazz se rozvíjel na začátku 20. století zejména v New Orleans, kde se setkávaly různé hudební vlivy. Oba žánry se vzájemně ovlivňovaly, každý si však vytvořil vlastní bohatý svět.
Na jazzu mě přitahuje svoboda, kterou dává interpretovi. Improvizace umožňuje, aby známá skladba pokaždé přinesla něco nového. Hudebníci na sebe reagují, rozvíjejí nápady a do společné melodie vkládají vlastní hlas. Posluchač může být přítomen něčemu, co se v úplně stejné podobě už nezopakuje.
V blues zase nacházím zvláštní blízkost. Dokáže se dotknout smutku, aniž bych po poslechu musela zůstat smutná. Někdy přinese úlevu už to, že někdo zahraje pocit, pro který sama hledám slova.
Asi proto mě tahle hudba tolik oslovuje. Unese melancholii, vášeň i radost. Mohu při ní snít, vzpomínat nebo jen sedět a poslouchat. Nemusím se rozhodovat, kterou z těch emocí si zrovna dovolím.
Saxofon, se kterým se probouzím
Před dvěma lety jsme s mým partnerem, malířem Milošem J. Kohoutem, jeli na filmový festival na Slovensko. Za Humpolcem jsme zastavili na čerpací stanici na jídlo a u vedlejšího stolu seděl Felix Slováček. Kdysi si také koupil jeden z partnerových obrazů s názvem Paganiniho sólo. Nevím, jestli Miloše v tu chvíli poznal, ale naše pohledy se setkaly a vyměnili jsme si úsměv.
Možná se mi do toho úsměvu promítlo všechno, co pro mě saxofon znamená. A také radost z vědomí, že člověk, kterého s tímhle nástrojem tolik spojuji, má doma kus Milošovy tvorby.
Hudba s Milošovou malbou se nakonec propojily i u mě doma. Pár dní po setkání s Felixem Slováčkem probíral své obrazy a když mi ukázal ten se saxofony, podlomila se mi kolena.
Sólo v Parnasu - darovaný obraz.
Některé věci člověk pozná okamžitě. Dívá se na ně a ví, že právě s nimi chce žít.
Když se na ně dívám, vybavuje se mi atmosféra hudby, kterou tolik miluji. Přestože je v pokoji ticho, mám pocit, že mě jejich tóny s láskou obklopují.
Kruh se uzavřel
V roce 2000 mě muž, který kdysi navštívil mou zemi, přivedl do amerického baru. Netušil, že mi tím daruje lásku k hudbě, která se mnou zůstane.
O mnoho let později mi Miloš daroval obraz. A s ním mi vrátil i tu zvláštní melancholii, která mi kdysi v jednom baru v Kentucky sevřela hrdlo a zároveň dala křídla.
