V Berlíně jsme poznali chutě světa, objevili zahrádky na bývalém letišti a setkali se s UFO

Do Berlína jsme přijeli v čase oběda. Po přibližně čtyřech hodinách jízdy z Prahy mi takové načasování připadalo jako velmi rozumný začátek poznávání města. Syn mého partnera pro nás připravil program a jako první zastávku vybral historickou tržnici v Kreuzbergu. Zavedl nás do míst, která zná ze svého každodenního života. My jsme se mohli nechat vést a řešit příjemnější otázky. Například co si dát k jídlu.

Pod jednou střechou se vaří v několika jazycích

Markthalle Neun má zdobenou cihlovou fasádu a za ní vysokou halu s litinovými sloupy a železnou konstrukcí střechy. Mezi stánky se zeleninou, pečivem, sýry i zákusky se nakupovalo, jedlo a povídalo. Lidé se zdravili, přisedali si ke známým a nad sklenkou vína protahovali návštěvu, která možná původně začala jen nákupem trojbarevné mrkve.

Partner si vybral italské jídlo od Mani in Pasta, já turecké mantı. Drobné plněné těstové taštičky s jogurtovou omáčkou a rozpuštěným paprikovým máslem. Do německého hlavního města jsme sotva přijeli a u stolu už jsme ochutnali Itálii s Tureckem.

Pod touhle střechou se lidé scházejí od roku 1891. Markthalle Neun byla jednou ze čtrnácti berlínských krytých tržnic, které měly zlepšit zásobování rostoucího města a hygienu prodeje. Později ji zasáhla válka, rozdělení Berlína i proměna nakupování. Část stánků vystřídaly diskontní obchody a budoucnost haly byla nejistá. O to, aby zůstala prostorem pro drobné obchodníky a život čtvrti, se dlouhé roky zasazovali místní obyvatelé.

Při pohledu na plné stoly se jejich vytrvalosti dalo dobře rozumět. Pro zeleninu se dá dojít i jinam. Místo, kde cestou potkáte známé a nakonec s nimi poobědváte, se nahrazuje hůř.

Při cestě na kávu je na co koukat

Od tržnice jsme pokračovali do kavárny PASSENGER espresso v Oppelner Straße. Cestou jsem se pořád zastavovala a zvedala hlavu. Desítky stromů lemovaly ulice, rozkládaly koruny před průčelími a mezi domy nechávaly vykukovat kusy oblohy.

Když se řekne zelené město, obvykle si představíme park, do kterého člověk musí nejprve dojít. Tady nás zeleň provázela téměř na každém kroku.

Díky mému údivu přišla řeč i na pomyslné soupeření Berlína s Hamburkem o to, kdo má více stromů. Záleží ovšem na tom, co a jak se počítá. Samotný Berlín eviduje podél ulic přibližně 440 tisíc stromů. Berlín tak vítězí v přepočtu na kilometr, Hamburk zase na obyvatele.

Osobní přepočítávání jsem raději vynechala. Čekal nás totiž zákusek.

V kavárně jsme seděli venku v podzimním slunci a pozorovali ulici. Podniky, které jsme cestou míjeli, měly plno, někde se na stůl dokonce i čekalo. Také v parcích bylo živo. Tohle mě na naší procházce bavilo snad nejvíc: pořád bylo kde se zastavit a lidé toho očividně rádi využívali.

Přišla samozřejmě i otázka na Berlínskou zeď. Náš průvodce mě při té příležitosti upozornil na méně nápadnou připomínku někdejšího rozdělení města. Ukázal na semafor, na kterém svítil panáček s kloboukem, známý jako Ampelmännchen. Dopravní psycholog Karl Peglau ho navrhl roku 1961 pro východní Berlín. Výrazná postavička měla chodcům usnadnit rozpoznání signálu.

Dnes ji potkáte i v někdejší západní části. Podle klobouku už tedy hranici neurčíte. Je ale hezké vědět, že i obyčejné čekání na zelenou má v Berlíně svůj příběh.

U Sprévy přistálo UFO

Přes Treptower Park jsme došli k řece a po ocelovém mostě Abteibrücke přešli na Insel der Jugend, Ostrov mládeže. Z jeho břehu byla na druhé straně Sprévy vidět oválná stavba na podpěrách. Létající talíř, který si pro přistání vybral docela příjemné místo.

Futuro 13 má pozemský původ. Finský architekt Matti Suuronen navrhl tento typ domu v roce 1968 tak, aby se dal snadno přepravovat a umístit i do obtížně přístupného terénu. Berlínský exemplář se o rok později dostal do zábavního parku v Plänterwaldu, pozdějšího Spreeparku. Sloužil jako studio parkového rozhlasu. Pouštěla se odtud hudba a předávala hlášení návštěvníkům. Přicházely sem také děti, které se ztratily rodičům, a nechávaly si je rozhlasem vyvolat.

Představa UFO jako místa, kde se hledají maminky a tatínkové, mě pobavila víc než samotný tvar domu. Po uzavření parku stavbu koupila umělkyně a nechala ji jeřábem přenést přes řeku. Tenhle létající talíř si tedy nakonec opravdu zalétal. Jen potřeboval trochu technické pomoci.

Cestou jsme si všímali také kol, koloběžek a sdílených aut. Přišla řeč na možnost půjčit si vůz přes aplikaci jen tehdy, kdy ho člověk potřebuje. Pro náš první den se ovšem nejvíc osvědčily vlastní nohy. Ušli jsme dobrých deset kilometrů.

Na večeři jsme tudíž přišli připravení.

Z Číny na arabskou snídani

V YiLa Nudel jsme začali smaženými plněnými taštičkami a pokračovali ručně připravovanými čínskými nudlemi. Vybrala jsem si vegetariánskou variantu s tofu a už po pár soustech litovala, že na takovou večeři nemůžeme z Prahy jezdit častěji.

Druhý den naše ochutnávání pokračovalo v SNAUBAR na Sonnenallee. Na stole se sešel hummus s mletým masem, lilek s granátovým jablkem, vejce a placky manakíš. Jedna s kořeněnou směsí za’ataru, další se sýrem a sucukem. Ochutnávali jsme jeden od druhého a snídaně se díky tomu příjemně protahovala.

Při podobné snídani si člověk snadno přestane hlídat čas. Naštěstí nás nečekal žádný odlet. Na letiště jsme totiž mířili jen na procházku.

Zahrádky mezi letištními drahami

Tempelhof ukončil letecký provoz v roce 2008. O dva roky později se jeho někdejší letištní plocha otevřela veřejnosti. Dráhy zůstaly, jen po nich dnes jezdí cyklisté a bruslaři. Kolem se rozkládají louky, lidé běhají, procházejí se nebo sedí v trávě. Nad tím vším je najednou tolik volného nebe, kolik ho mezi městskými domy obvykle neuvidíte.

Nejvíc mě zaujaly komunitní zahrádky. V zahradě Allmende-Kontor vznikly vyvýšené záhony, o které lidé společně pečují. Pěstují tu zeleninu, bylinky i květiny. V rozlehlém prostoru bývalého letiště vypadají jako malý, trpělivě opečovávaný svět.

Na jedné straně rozlehlá letištní plocha, na druhé malé záhony se zeleninou a květinami. Po stromech v ulicích a plných stolech v tržnici přišlo místo, kde si lidé mohou uprostřed velkoměsta také něco vypěstovat.

Za dva dny jsme prošli jen malou část Berlína, ale dost velkou na deset kilometrů chůze, několik výborných jídel a překvapení, která bych si sama do programu nejspíš nenapsala.

Příště si na Berlín naplánuju víc času. Seznam míst, kde se chci znovu najíst, už mám.

Zdroje: Geschichte • Markthalle Neun, Die Entwicklung der Ost-Ampelmännchen / AMPELMANN Berlin, UFO „Futuro 13“ | Berliner Spreepark, Über das Tempelhofer Feld - Berlins größter Freiraum