Článek
Jak se to vůbec může stát?
Uvedu svojí zkušenost, ne jako turista, ale jako domorodec. Sedím si kolem poledne na lavičce uprostřed náměstí krajského města, kochám se tím množstvím zeleně, kterou sem začala konečně radnice umisťovat, a osloví mne přátelsky postarší manželský pár. Jsou to Američané, kteří tráví dovolenou poznáváním střední Evropy, a zrovna se zastavili i v našem městě. Ochotně jim objasňuji, jak u nás fungují školy, jak jako student sháním práci a odkazuji je na zajímavosti v okolí.
Záhy se náš rozhovor ale stočil ne úplně tak vlastivědným směrem. Typicky turisticky oblečený pán mi začal zaníceně vykládat o zkaženém světě, o Bohu a o jeho lásce ke všem lidem. V tu chvíli mi bylo jasné, že rozhovor bude poněkud jednostranný. V nekonfliktní, čistě zvědavé náladě, co všechno mi bude ochoten povykládat, jsem s ním hovořila asi půl hodiny. Pojímal toto zvěstování v podstatě nenásilně, ale vytrvale mi naznačoval, že moje chápání smyslu života je omezené, když mě nezajímá věčný život po smrti. Argumenty o mém vlastním přesvědčení a o tom, jaký mám já smysl života, vytrvale odbýval slovy: „That's great!“ Rozloučili jsme se v dobrém, ale leželo mi v hlavě cestou domů, proč mi onen rozhovor připadal v nějakém hlubším principu chybný.
Teď už vím. Jsem český ateista, možná s lehce agnostickými sklony. Podle sčítání lidu je takových, jako jsem já, mnoho. Pět milionů se nehlásí k náboženské víře a přes tři miliony obyvatel ČR na příslušnou otázku při sčítání 2021 neodpovědělo. A to už lze považovat za výrazný rys, který se nutně projevuje v uvažování a každodenním životě v Česku. Možná dokonce jako kulturní dědictví. Každopádně jsme tady na náboženské věci trochu hákliví. A to je to jádro pudla.
V ono setkání mi totiž chyběl respekt turistů k faktu, že já jsem s velkou pravděpodobností ateista, který je ateistou v podstatě z tradice. Pokud by jej měl, přestal by mne přesvědčovat po jasném vysvětlení mých hodnot z mojí strany. Zastávám názor, že podobné chyby jako on bychom se dopustili, kdybychom Italy v jejich domovině poučovali o tom, že jejich mariánský křesťanský kult je v jistém ohledu kacířství, Vietnamce o tom, že říhat po jídle je neslušnost, a ony zmíněné Američany o nutnosti zouvání v bytě. Jsou hranice, které bychom jako turisté neměli překročit, a nemusíme je překračovat, pokud jsme ochotni se s nimi seznámit a dbát na ně. Protože my, turisté, jsme v cizině jenom na návštěvě, a to ne abychom místní změnili, ale abychom poznali s otevřenou myslí jejich kulturu a hodnoty. Jinak už to totiž není dovolená, ale, nadneseně řečeno, misie.
