35 lidí, jediná manéž. Cirk La Putyka se loučí s Okamžikem

Všechno se odehraje během několika vteřin. Člověk se odrazí, opustí pevnou zem a na okamžik zůstane zavěšený ve vzduchu. Divák možná ani nedýchá. Ví, že sleduje profesionála, který má za sebou stovky hodin tréninku, přesto nedokáže úplně potlačit napětí. A právě v té chvíli se ukazuje zvláštnost cirkusového umění. Něco, co na obrazovce můžeme kdykoliv zastavit, zopakovat nebo přeskočit, se před našima očima odehrává jen jednou.

Nový cirkus dokáže spojit fyzickou náročnost vrcholového sportu s divadlem, hudbou a obrazotvorností. V českém prostředí patří k jeho nejvýraznějším představitelům Cirk La Putyka, soubor, který za patnáct let své existence vytvořil vlastní umělecký jazyk a získal publikum i za hranicemi tradičního divadla.

Jedním z jeho nejrozsáhlejších projektů je Okamžik, představení připravené k patnáctému výročí souboru. Nyní se vrací do pražského šapitó Azyl78 naposledy. Poslední série je naplánována od 11. října do 14. listopadu 2026.

Za konceptem a režií inscenace stojí finský režisér Maksim Komaro, který se souborem spolupracoval už na projektech Senses nebo Slapstick Sonata. Tentokrát dostal prostor pro mimořádně rozsáhlou scénickou kompozici, v níž se setkávají akrobaté, herci, hudebníci i členové technického týmu.

V představení účinkuje přibližně 35 lidí. To samo o sobě nemusí znamenat výjimečné divadlo, ale pro cirkusovou inscenaci jde o výrazné měřítko. Zvlášť když jednotlivé disciplíny vyžadují přesné načasování, vzájemnou důvěru a dokonale zvládnutou souhru.

Diváci se mohou setkat se závěsnou akrobacií, čínskou tyčí, balančními disciplínami, žonglováním i loutkoherectvím. Součástí projektu je také živá hudba kapely CLPBND, která není jen doprovodem jednotlivých výstupů, ale jedním z prostředků, jimiž se utváří atmosféra celého představení.

Komaro pracuje se snovou obrazností a proměnlivostí prostoru. Jeho koncepce stojí na představě světa, který se mění rychleji, než ho lidské oko stačí zaznamenat. Jeden obraz střídá další, jistota pevné reality ustupuje iluzím a pohyb lidského těla se stává způsobem vyprávění.

Zajímavé je, že k tomu nový cirkus nepotřebuje vždy souvislý příběh s jasně definovaným začátkem a koncem. Dokáže působit prostřednictvím rytmu, napětí a obrazů. Divák nemusí každou scénu jednoznačně interpretovat, aby na něj zapůsobila.

Žijeme v době digitálních efektů, upravených fotografií a videí, v nichž je téměř nemožné rozlišit skutečnost od iluze. Člověk může na obrazovce létat, procházet zdmi nebo překonávat fyzikální zákony, aniž by přitom opustil bezpečí filmového studia.

Právě proto má živá akrobacie zvláštní přitažlivost.

Když artista stojí před publikem a připravuje se na obtížný prvek, mezi ním a divákem nevzniká jen vztah účinkujícího a pozorovatele. Objevuje se vědomí skutečného fyzického výkonu. Každý pohyb je výsledkem disciplíny, síly, koordinace a zkušeností, které se nedají získat jedním stisknutím tlačítka.

Nový cirkus ovšem není pouhou přehlídkou technických dovedností. Pokud by šlo jen o jejich náročnost, mohl by se proměnit ve sportovní exhibici. Jeho umělecká síla spočívá v tom, že dokáže fyzický výkon spojit s emocemi, humorem a osobitým způsobem vyprávění.

Člověk ve vzduchu pak nemusí představovat pouze akrobata překonávajícího gravitaci. Může být obrazem svobody, nejistoty, křehkosti nebo důvěry. Význam závisí na kontextu, hudbě, světle a také na vlastní zkušenosti diváka.

Na cirkusovém umění mě fascinuje ještě jedna věc. Za zdánlivou lehkostí výkonu se skrývá mimořádně náročná spolupráce.

U párové a skupinové akrobacie nestačí spoléhat jen na vlastní schopnosti. Účinkující musí vědět, co udělá člověk vedle něj. Musí mu důvěřovat, odhadovat jeho pohyb a ve správný okamžik převzít odpovědnost za společný výsledek.

Z hlediště často vidíme jen několik vteřin elegance. Nevidíme dlouhé měsíce příprav, neúspěšné pokusy ani opakování, které předcházelo zdánlivě samozřejmému pohybu.

V tomto ohledu nabízí cirkus překvapivě přesný obraz lidské spolupráce. I ten nejvýraznější jednotlivec je součástí složitějšího celku. Může mít mimořádný talent, ale bez ostatních by některé věci jednoduše nedokázal.

U souboru, jakým je Cirk La Putyka, získává tato skutečnost další rozměr. Na scéně se setkávají různé generace, umělecké disciplíny a zkušenosti. Jednotlivé výstupy nejsou izolovanými čísly, ale součástí společného scénického světa.

K atmosféře Okamžiku neodmyslitelně patří také jeho prostor.

Azyl78 na pražském Výstavišti není běžné divadlo. Kruhová manéž a prostředí šapitó vytvářejí bezprostřednější kontakt mezi jevištěm a hledištěm. Diváci nesledují dění pouze z bezpečné vzdálenosti oddělené tradičním rámem portálu. Cirkusový prostor je vtahuje do společného rytmu.

Samotné šapitó pojme přibližně 550 diváků a od roku 2020 slouží jako alternativní kulturní scéna. Jeho výtvarnou podobu utvářel také umělec Lukáš Musil, který stan proměnil v rozměrný výtvarný objekt.

Pro současný cirkus je podobné prostředí přirozené. Připomíná jeho historické kořeny, zároveň však umožňuje experimentovat se scénografií a prostorem způsobem, který by na tradičním jevišti nemusel fungovat stejně.

A především posiluje jednu věc, kterou žádná nahrávka nedokáže plně nahradit: společný zážitek lidí přítomných ve stejném okamžiku na stejném místě.

Okamžik měl premiéru 2. května 2024. Vznikl jako oslava patnácti let existence Cirku La Putyka, nyní se však jeho příběh uzavírá. Poslední blok uvedení proběhne od 11. října do 14. listopadu 2026 v Azylu78.

Součástí rozloučení je také doprovodný program. Po vybraných představeních se počítá se setkáními a debatami s tvůrci a účinkujícími. Fotograf Lukáš Bíba současně představuje na Jatkách78 výstavu snímků, které zachycují atmosféru inscenace.

K projektu patří i hudba CLPBND, která se dočkala samostatného videoklipu a vinylového vydání. Je to další možnost, jak může část živého uměleckého zážitku pokračovat i poté, co se uzavře poslední představení.

Přesné termíny a dostupnost jednotlivých repríz je nutné sledovat v aktuálním programu pořadatele, protože některá původně plánovaná představení byla z technických důvodů zrušena.

Divadlo a cirkus mají jednu vlastnost, která je zároveň jejich slabinou i největší předností. Nedají se uchovat beze zbytku.

Můžeme natočit záznam, pořídit fotografie, vydat hudbu nebo zachovat kostýmy. Ale okamžik, kdy se v hledišti společně nadechnou stovky lidí, už nelze přesně zopakovat. Při další repríze bude všechno trochu jiné.

Možná právě proto není název této inscenace jen efektním označením velkolepé show.

Připomíná, že některé zážitky mají hodnotu právě proto, že jsou pomíjivé. Nezůstávají po nich hmotné předměty, ale vzpomínky, které se vracejí někdy zcela nečekaně. Při poslechu hudby, pohledu na fotografii nebo při obyčejné vzpomínce na chvíli, kdy člověk nedokázal odtrhnout oči od dění před sebou.

A snad právě v tom spočívá jeden z důvodů, proč stále chodíme do divadla a cirkusu. Abychom se alespoň na chvíli ocitli ve světě, kde není všechno předem dané, dokonale upravené a bezpečně vzdálené.

Monika Škubalová | Mezi řádky

Literatura, divadlo a kultura pohledem, který hledá souvislosti i za samotným příběhem. Další autorské reflexe, recenze a rozhovory najdete na kulturním webu Mezi řádky.

Zdroje a další informace: