Co dědíme po svých matkách? Nová hra v Rokoku otevírá bolestné otázky

V každé rodině existují příběhy, které se vyprávějí znovu a znovu. A potom ty, o kterých se nemluví vůbec. Přesto mohou ovlivňovat vztahy, rozhodování i představy o tom, jak by měl vypadat šťastný život. Někdy až překvapivě dlouho poté, co lidé, jichž se původně týkaly, odešli.

Právě do tohoto prostoru vstupuje hra Anatomie sebevraždy britské dramatičky Alice Birchové, kterou 24. října 2026 uvedou Městská divadla pražská v české premiéře na scéně Rokoka. Režisér Marián Amsler připravuje inscenaci o třech generacích žen jedné rodiny. Každá žije v jiné době, každá má své vlastní představy a touhy. Jejich osudy se však navzájem dotýkají způsobem, který žádná z nich nemůže zcela ovlivnit.

Navzdory názvu nejde pouze o hru o smrti. Je také o hledání důvodů, proč žít, o vztazích mezi matkami a dcerami a o možnosti vystoupit z rodinných vzorců, které se zdají být neměnné.

Carol, Anna a Bonnie. Tři ženské osudy, tři různé doby a tři odlišné zkušenosti s rodinou, láskou a vlastní svobodou.

Carol se stává matkou a postupně poznává, že skutečný život nemusí odpovídat představám, které si o něm vytvořila. Anna se pokouší najít vlastní cestu, přestože si s sebou nese důsledky minulosti. Bonnie stojí před rozhodnutím, zda přijme to, co zdědila, nebo se pokusí rodinný příběh změnit.

Každá z těchto žen vyrůstá v jiných společenských podmínkách. To, co bylo pro jednu generaci téměř nepředstavitelné, může být pro následující samozřejmostí. Přesto se některé zkušenosti vracejí. Někdy v podobě obav, jindy ve vztazích nebo ve způsobu, jakým člověk přemýšlí sám o sobě.

Hra přitom neslibuje jednoduché odpovědi. Nepracuje s představou, že stačí poznat minulost a všechny problémy tím zmizí. Zajímá ji spíše obtížná hranice mezi tím, co jsme převzali, a tím, co ještě můžeme změnit.

Na nové inscenaci je mimořádně zajímavá samotná dramatická forma.

Alice Birchová nevypráví příběhy tří žen postupně. Jejich životy probíhají na jevišti současně, přestože jednotlivé postavy patří do různých desetiletí.

Tento způsob psaní vyžadoval neobvyklou podobu scénáře. Text je rozdělen do tří sloupců, přičemž každý představuje jednu generaci. Repliky na sebe reagují, doplňují se a někdy vytvářejí významové souvislosti mezi lidmi, kteří spolu v daném okamžiku vůbec nemluví.

Dramaturgyně Lenka Veverková přirovnává stavbu hry k hudební partituře. Každý hlas má vlastní melodii, ale jeho skutečný význam se ukazuje až ve vztahu k ostatním.

Právě tento princip může nabídnout velmi silný divadelní zážitek. Minulost v něm není uzavřenou kapitolou, k níž se vracíme pouze prostřednictvím vzpomínek. Je přítomná současně s tím, co právě prožíváme.

Někdy totiž stačí jediná věta, tón hlasu nebo zdánlivě nevinná reakce a člověk si uvědomí, jak podobně se chová někdo z jeho rodiny. Takové okamžiky nemusejí být vždy bolestné. Můžeme po svých blízkých přebírat také laskavost, humor nebo schopnost zvládat obtížné situace.

Jenže ne všechno, co se v rodinách předává, nám pomáhá.

Neobvyklá struktura textu představovala výzvu také pro překladatelku Adélu Šotolovou.

Při převádění hry do češtiny totiž nestačilo zachovat význam jednotlivých vět. Bylo nutné respektovat přesné rozmístění replik a jejich vzájemnou návaznost mezi třemi dějovými liniemi.

Podle informací Městských divadel pražských nakonec překladatelka pracovala s tabulkovým uspořádáním textu, které jí umožnilo udržet jednotlivé příběhy ve správném vztahu.

Výsledek tak není pouze převodem anglických slov do češtiny. Je také rekonstrukcí složité dramatické stavby, v níž může jediná změna rytmu nebo délky věty ovlivnit celý následující dialog.

Právě zde se ukazuje, jak významnou součástí divadelní tvorby bývá práce, která zůstává před zraky publika skrytá. Divák obvykle nevnímá překlad jako samostatný umělecký výkon. Přesto může zásadně rozhodnout o tom, zda text na jevišti funguje.

Jedním z ústředních motivů Anatomie sebevraždy je otázka, zda lze přerušit bolestné zkušenosti, které se v rodinách opakují.

Vztahy mezi rodiči a dětmi bývají komplikovanější, než bychom si přáli. Lidé mohou své blízké milovat a současně jim ubližovat. Mohou se snažit neopakovat chyby předchozí generace, ale přesto se ocitat v podobných situacích.

To ovšem neznamená, že by byl život člověka předem určen rodinnou historií. Minulost může naše jednání ovlivňovat, nemusí však rozhodovat o každém dalším kroku.

Právě tato možnost změny dává tématu smysl.

Zvlášť důležité je to při zobrazování duševního utrpení. Nelze ho jednoduše vysvětlit jedinou příčinou, rodinnou událostí nebo selháním konkrétního člověka. Osobní krize vznikají v mnohem složitějších souvislostech a nelze z nich vyvozovat jednoduché soudy o vině.

Oceňovaná hra Alice Birchové se dotýká těžkých témat, ale její dramatické jádro stojí také na otázce, zda se člověk může od minulosti postupně osvobodit a vytvořit jinou budoucnost.

Alice Birchová patří k výrazným britským autorkám současné dramatiky a scenáristiky. Anatomie sebevraždy, v originále Anatomy of a Suicide, získala v roce 2018 prestižní Susan Smith Blackburn Prize, ocenění zaměřené na dramatickou tvorbu žen.

Význam hry však nespočívá jen v jejím tématu. Birchová hledá i nový způsob, jak v divadle zachytit čas, paměť a vztahy mezi lidmi.

Její scénář vyžaduje mimořádnou souhru představitelek hlavních rolí. Ty totiž nevedou pouze běžné dialogy uvnitř jednotlivých scén. Jejich repliky současně vytvářejí větší celek, jehož rytmus a význam vzniká napříč několika generacemi.

V české inscenaci ztvární Carol Petra Tenorová, Annu Nina Fridrichová a Bonnie Gabriela Míčová. Vedle nich se objeví například Viktor Dvořák, Evellyn Pacoláková, Aleš Bílík, Milan Kačmarčík nebo Tomáš Pavelka.

Režie se ujal Marián Amsler, dramaturgii připravila Lenka Veverková, scénu a kostýmy Eva Zezula a hudbu Filip Míšek.

Pro inscenační tým představuje text příležitost pracovat s divadelní kompozicí, v níž je stejně důležité to, co postavy říkají, jako způsob, jakým jejich jednotlivé příběhy zaznívají vedle sebe.

Příběhy tří generací žen otevírají otázku, která přesahuje hranice divadelního jeviště.

Každý člověk do svého života vstupuje s určitým dědictvím. Nejde jen o rodinné fotografie, vzpomínky nebo předměty, které po někom zůstaly. Přenášejí se také názory, obavy, očekávání a představy o tom, co je správné a co si člověk může dovolit.

Někdy tak dlouho žijeme podle pravidel, jejichž původ vlastně neznáme.

Možná jsme je převzali od rodičů. Možná od prarodičů, kteří sami neměli možnost žít jinak. A možná jsme si je vytvořili jako odpověď na něco, čemu jsme v dětství nerozuměli.

Právě proto může být tak obtížné rozlišit, co doopravdy chceme a co pouze považujeme za svou povinnost.

Divadlo má v tomto ohledu jednu mimořádnou schopnost. Dovoluje nám sledovat cizí příběh a zároveň v něm poznávat něco vlastního. Nemusí nám nabídnout hotové řešení. Někdy stačí, když přesně pojmenuje otázku, kterou si sami nedokážeme položit.

Česká premiéra Anatomie sebevraždy se uskuteční 24. října 2026 v pražském Rokoku. Podle zveřejněných materiálů půjde o psychologicky náročnou inscenaci, která se dotýká ztráty, duševního utrpení i složitých rodinných vazeb.

Zda se podaří neobvyklý dramatický text přesvědčivě převést na české jeviště, ukáže až samotné představení.

Už nyní však stojí za pozornost otázka, kterou hra otevírá: Musíme pokračovat v příběhu, který začal dávno před námi?

Možná ne vždy dokážeme změnit to, co se stalo. Můžeme však hledat způsob, jak se k minulosti postavit, aby nemusela určovat všechno, co nás teprve čeká.

Monika Škubalová | Mezi řádky

Literatura, divadlo a kulturní příběhy, které otevírají otázky přesahující samotné jeviště. Další autorské reflexe, recenze a rozhovory najdete na mém kulturním webu Mezi řádky.

O inscenaci: Alice Birchová – Anatomie sebevraždy. Režie Marián Amsler, překlad Adéla Šotolová, dramaturgie Lenka Veverková, scéna a kostýmy Eva Zezula, hudba Filip Míšek. Česká premiéra 24. října 2026 v divadle Rokoko, Městská divadla pražská.

Zdroje: