Čtyřicet let fotografoval lidské tělo. Pavel Mára ukazuje, co zůstává

Existují fotografie, na kterých okamžitě poznáme, co zachycují. Portrét, krajinu, okamžik ze života. A potom snímky, před nimiž se musíme zastavit o něco déle. Vidíme lidskou tvář, tělo nebo jeho část, ale způsob, jakým je obraz vytvořen, nás nutí přemýšlet nejen o fotografovaném člověku, ale také o samotném vidění.

Právě takovou cestou se už desítky let vydává český fotograf Pavel Mára. Ve své tvorbě zkoumá lidskou podobu prostřednictvím světla, perspektivy, pohybu a neobvyklých technických postupů. Výstava ECHOES. BLACK AND WHITE v Galerii Špejchar v Chomutově nyní propojuje jeho černobílé fotografické cykly vznikající v období od roku 1986 až po současnost.

Výstava bude veřejnosti přístupná od 13. října do 28. listopadu 2026. V jejím průběhu autor oslaví pětasedmdesáté narozeniny. Namísto klasické retrospektivy však nabízí setkání starších a nových obrazů, které spolu navzdory časovému odstupu vedou překvapivě současný dialog.

Lidská tvář patří k nejčastějším námětům fotografování. Zachycujeme ji při rodinných setkáních, oslavách nebo na dovolené. Většinou nám záleží na podobě člověka, výrazu a vzpomínce, kterou si chceme uchovat.

Pavel Mára přistupuje k portrétu jinak. Tvář pro něj není pouze záznamem konkrétní osoby, ale také prostorem pro výtvarné zkoumání. Mění světlo, úhel pohledu, vzdálenost i způsob, jakým se fotografovaný člověk vztahuje k objektivu.

V jeho snímcích tak mohou známé lidské rysy získávat nezvyklou podobu. To, co běžně přehlížíme, vystoupí do popředí. Linie tváře, napětí svalů nebo drobná změna postoje se stávají hlavními nositeli obrazu.

Na výstavě se objevují práce z cyklů Figury ’86, Portréty, Reversible, Negativní hlavy ’10 i novějších Mechanických portrétů. Nejde o jednoduchý chronologický přehled. Jednotlivé soubory ukazují, jak se fotografův zájem o člověka postupně proměňoval, aniž by ztratil své základní směřování.

Zvláštní místo patří portrétům z konce osmdesátých let. Před Márovým objektivem se tehdy objevili mimo jiné výtvarníci Michael Rittstein, Viktor Pivovarov a Ivan Bukovský nebo historička fotografie Anna Fárová.

Přítomnost známých osobností však není tím nejpodstatnějším. Důležité je, jakým způsobem je fotograf zachytil a jak se jejich podoba proměnila ve svébytný výtvarný obraz.

Černobílá fotografie má jednu zvláštní vlastnost. Dokáže odstranit barevnou informaci, na kterou se naše oči běžně spoléhají, a tím zvýraznit tvar, strukturu a vztahy mezi světlem a stínem.

U Pavla Máry nejde pouze o estetickou volbu. Světlo se stává součástí samotné konstrukce obrazu. Dokáže proměnit lidské tělo téměř v abstraktní objekt a vzápětí mu vrátit jeho fyzickou přítomnost.

Zatímco některé autorovy cykly pracují s výrazným zjednodušením a grafickou stylizací, jiné se přibližují velmi přesnému realistickému zachycení.

Právě napětí mezi těmito přístupy je pro jeho tvorbu charakteristické. Fotografovaného člověka můžeme vnímat jako konkrétní osobnost, ale také jako soubor linií, ploch a světelných hodnot.

Kurátorka výstavy Radana Ulverová připravila společně s autorem instalaci, která starší a novější práce nestaví proti sobě jako dvě oddělená období. Naopak je propojuje v jediném prostoru, aby mezi nimi mohly vznikat nové souvislosti.

Zajímavé přitom je, že mnohé fotografie vznikly v době, kdy digitální technologie ještě neměly dnešní možnosti. Přesto mohou i současnému divákovi připadat nezvykle experimentální.

Jedním z nejzajímavějších vystavených děl je seriální fotografie The Body in Motion z roku 2024.

Skládá se z jednadvaceti dílčích snímků ležícího ženského těla. Fotograf při jejich pořizování pracoval s vertikálním posunem fotoaparátu, takže výsledná kompozice vyvolává dojem měnícího se světla a pohybu.

Způsob, jakým se jednotlivé obrazy skládají do většího celku, je pozoruhodný. Samotné tělo přitom nemusí vykonávat dramatický pohyb. Proměňuje se především náš pohled na něj.

Vzniká tak zvláštní napětí mezi nehybností a zdánlivou dynamikou. Oko hledá změny v jednotlivých fotografických fázích a mysl si z nich postupně vytváří představu pohybu.

Mára tím připomíná, že fotografie nemusí být vždy pouze zachycením jediného rozhodujícího okamžiku. Může pracovat také s časem, opakováním a postupným odhalováním toho, co při běžném pohledu zůstává skryté.

Výsledný obraz tak stojí někde mezi fotografií, výtvarnou kompozicí a vizuální studií lidského těla.

Chomutovská výstava představuje také dvě dosud nevystavená díla.

Prvním je velkoformátový Portrét E. Š., zachycující hlavu mladé ženy s jizvou. Druhým je triptych Marie Magdalena, kterým se autor vrací k tématu realisticky pojatého ženského těla a navazuje na svou starší práci Triptych Evy I z roku 1990.

Právě v těchto fotografiích se objevuje další vrstva Márovy tvorby. Lidské tělo není zobrazováno pouze jako estetický objekt. Nese také stopy konkrétní existence, fyzické jedinečnosti a zranitelnosti.

Jizva na tváři může být v běžné portrétní fotografii považována za něco, co je vhodné zakrýt nebo retušovat. Zde se stává součástí výsledného obrazu.

To otevírá zajímavou otázku. Proč máme někdy potřebu odstraňovat z lidské podoby všechno, co narušuje představu dokonalosti? A co se stane, když fotograf místo idealizace nabídne obraz, v němž je lidská odlišnost přirozenou součástí celku?

Podobné otázky samozřejmě nemusí napadnout každého návštěvníka. Význam uměleckého díla se nedá uzavřít do jediného správného výkladu. Právě prostor pro různé interpretace však může být jedním z důvodů, proč se k fotografiím vracíme.

Samotné místo výstavy je téměř stejně zajímavé jako její obsah.

Galerie Špejchar v Chomutově sídlí v historickém objektu někdejšího jezuitského areálu. Budova během staletí vystřídala několik funkcí, mimo jiné sloužila jako jídelna, divadelní prostor či sklad.

Dnes její historická architektura vytváří pozoruhodný rámec pro současné umění.

Velkoformátové černobílé fotografie zde vstupují do dialogu s vysokými stěnami, okny a přirozeným světlem. Instalace vznikla přímo pro tento prostor, nikoli jako výstava, kterou by bylo možné beze změny přemístit do jakékoliv jiné galerie.

Právě tím se návštěva může lišit od prohlížení stejných snímků na obrazovce.

Rozměr fotografie, vzdálenost, ze které ji pozorujeme, i způsob, jakým na ni dopadá světlo, ovlivňují výsledný zážitek. Velkoformátový portrét lidské tváře před námi působí jinak než tentýž obraz zmenšený na displej telefonu.

Výstavní prostor se tak stává součástí samotného uměleckého vyprávění.

Možná nejaktuálnější otázku, kterou Márova tvorba otevírá, představuje samotný vztah mezi technologií a autorským záměrem.

Fotografování je dnes dostupnější než kdykoliv dříve. Mobilní telefony dokážou automaticky upravovat expozici, zaostření i barevnost. Umělá inteligence navíc umožňuje vytvářet vizuálně přesvědčivé obrazy, které nemusejí vycházet z konkrétní situace zachycené fotoaparátem.

Může se tedy zdát, že technická stránka fotografie postupně ztrácí svůj někdejší význam.

Pavel Mára však v tiskových materiálech k výstavě připomíná, že technická dostupnost ještě sama o sobě neznamená schopnost vytvořit smysluplné umělecké dílo.

To je podstatný rozdíl.

Vytvořit obraz může být jednodušší. Mnohem obtížnější zůstává vědět, proč má vzniknout, co má vyjadřovat a jakou podobu mu dát.

Čtyřicetiletá tvorba jednoho autora nabízí v tomto ohledu zajímavý pohled. Technické možnosti se během této doby dramaticky změnily, ale otázky spojené s lidským tělem, světlem, pohybem a hledáním vlastního výrazu zůstávají.

Mára se ostatně experimentům nikdy nevyhýbal. Jeho práce ukazuje, že technologie nemusí stát proti umění. Může být jeho prostředkem, pokud má autor jasnou představu, co prostřednictvím ní chce sdělit.

Pavel Mára není pouze autorem rozsáhlých fotografických cyklů. Od roku 1996 působí také jako pedagog Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.

Věnuje se mimo jiné fotografování architektury, aktu a barevné výtvarné fotografii. Svým studentům se snaží předávat především důraz na vlastní tvůrčí uvažování.

Je to přístup, který může být dnes obzvlášť důležitý.

Ve světě sociálních sítí je snadné podlehnout představě, že dobrý obraz musí odpovídat právě populárnímu vizuálnímu stylu. Podobné kompozice, stejné barevné úpravy a snaha okamžitě zaujmout mohou postupně vytlačovat osobitost.

Vlastní autorská cesta je naproti tomu nejistá. Nemusí přinést rychlé uznání a často vyžaduje dlouhé období hledání.

Mára je příkladem fotografa, který svůj výtvarný jazyk rozvíjí po desetiletí. Jeho práce se proměňuje, ale nepodléhá automaticky každému novému trendu.

Výstava ECHOES. BLACK AND WHITE nabízí pohled na čtyřicet let fotografické tvorby, která se soustavně vrací k lidskému tělu a tváři.

Její význam však nemusí spočívat pouze v rozsahu vystavených prací ani v délce autorovy kariéry.

Zajímavější je možnost sledovat, jak se jedna výtvarná otázka proměňuje v čase. Jak může lidská tvář získat pokaždé jinou podobu. Jak světlo ovlivňuje naše vnímání těla. A jak technické experimentování postupně vede k novým způsobům vyjádření.

V záplavě každodenních obrazů, které často jen rychle přejíždíme očima, může podobná výstava připomenout hodnotu soustředěného pohledu.

Fotografie nemusí pokaždé něco vysvětlovat nebo předkládat jednoznačnou odpověď. Někdy stačí, když nás přiměje dívat se pozorněji.

A možná právě to je jedna z věcí, které zůstávají důležité bez ohledu na to, jak vyspělé technologie máme k dispozici.

Monika Škubalová | Mezi řádky

Věnuji se literatuře, fotografii, výstavám a kulturním příběhům, které vybízejí k hlubšímu pohledu. Další autorské reflexe, recenze a rozhovory najdete na mém kulturním webu Mezi řádky.

O výstavě: ECHOES. BLACK AND WHITE – Pavel Mára. Galerie Špejchar, Chomutov, 13. října až 28. listopadu 2026. Kurátorka Radana Ulverová. Výstava představuje autorovy černobílé fotografické cykly z let 1986–2024 a nové práce vytvořené do roku 2026.

Zdroje: