Článek
Poslední tóny letošní Dvořákovy Prahy dozněly 23. září v pražském Rudolfinu. Na pódiu stála Česká filharmonie, dirigovala Elim Chan a sólistou večera byl americký houslista Gil Shaham. Devatenáctý ročník mezinárodního hudebního festivalu tak uzavřel program, který během necelých tří týdnů přivedl do koncertních sálů téměř osmnáct tisíc návštěvníků.
Toto číslo je pozoruhodné. Klasická hudba bývá někdy považována za záležitost úzkého okruhu posluchačů, kteří se vyznají ve skladatelích, dirigentských školách a historii jednotlivých děl. Letošní festival ale znovu připomněl, že její publikum je mnohem rozmanitější. Na koncertech se potkávají znalci, pravidelní návštěvníci i lidé, kteří si k symfonické nebo komorní hudbě teprve hledají cestu.
Festival během devatenácti dnů nabídl 32 akcí, z toho 24 koncertů a osm doprovodných událostí. Program spojil domácí i zahraniční interprety a vedle známých skladeb připomněl, že hudební tradice zůstává živá také díky novým dílům a odlišným interpretačním přístupům.
Večer, který patřil České filharmonii
Závěrečný koncert měl všechny předpoklady stát se výraznou událostí. Česká filharmonie, rezidenční orchestr festivalu, vystoupila pod vedením hongkongské dirigentky Elim Chan a s houslistou Gilem Shahamem.
Program nabídl hudbu Bohuslava Martinů, Sergeje Prokofjeva, Antonína Dvořáka a Igora Stravinského. Shaham se představil ve druhém Prokofjevově houslovém koncertu, závěr pak patřil suitě z baletu Pták Ohnivák.
Právě skladba Igora Stravinského uzavřela celý devatenáctý ročník. Je to dílo, které ukazuje, jak neobyčejně dokáže orchestr pracovat s barvou, rytmem a dramatickým napětím. Hudba zde není pouhým doprovodem děje, ale sama vytváří fantastický svět.
Závěrečný koncert připomněl také mezinárodní rozměr festivalu. Český orchestr pod vedením dirigentky působící na světových pódiích a americký sólista představují přirozené propojení různých hudebních zkušeností.
Dvořákova Praha přitom nemusí stavět na jednoduchém protikladu mezi českou a zahraniční hudbou. Její síla spočívá právě v tom, že obojí dokáže uvádět do vzájemných souvislostí.
Magdalena Kožená a hudba, která nepotřebuje velký orchestr
K nejvýraznějším osobnostem letošního festivalu patřila mezzosopranistka Magdalena Kožená, rezidenční umělkyně devatenáctého ročníku.
Její barokně zaměřený koncert s Komorním orchestrem České filharmonie pod vedením Andrey Marcona patřil k událostem, které získaly výraznou pozornost hudební kritiky.
Barokní repertoár ukazuje jinou stránku klasické hudby než velká romantická symfonická díla. Je založen na jemné práci s hlasem, výrazem, ornamentikou a vztahem mezi zpěvákem a instrumentálním doprovodem.
Přestože jde o hudbu starou několik století, její témata nezestárla. Láska, ztráta, radost, žárlivost nebo touha po smíření patří k lidské zkušenosti bez ohledu na dobu, ve které skladba vznikla.
Právě dobrá interpretace může pomoci překonat vzdálenost mezi současným posluchačem a historickým dílem. Hudba pak nepůsobí jako předmět uložený v muzeu, ale jako živé vyjádření emocí, kterým stále rozumíme.
Když záskok přinese nový hudební zážitek
Festivalové dění ovšem netvoří pouze dlouho připravované vrcholy. Někdy je jeho součástí i nečekaná změna, která otevře prostor jinému umělci.
Tak tomu bylo při klavírním recitálu, na němž měl původně vystoupit polský pianista Rafał Blechacz. Kvůli jeho náhlému onemocnění pořadatelé museli program změnit. Zastoupil jej Alexander Melnikov.
Podle následných kritických ohlasů se této příležitosti chopil velmi přesvědčivě. Z původně komplikované situace tak vznikl hodnotný koncertní večer.
Podobné okamžiky připomínají zvláštnost živého umění. Program lze připravovat měsíce, někdy i roky, ale skutečná událost se odehrává teprve v okamžiku, kdy interpret vstoupí na pódium.
A právě tehdy se může stát něco, s čím původní plán nepočítal.
Pro diváka nemusí být podobná změna zklamáním. Může znamenat setkání s hudebníkem, jehož by si jinak neposlechl, a s interpretačním přístupem, který nabídne nový pohled na známou skladbu.
Festival, který dává prostor také současné tvorbě
Za pozornost stojí také koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu, na němž se jako nový šéfdirigent představil Elias Grandy.
Součástí programu byla světová premiéra skladby Jana Kučery, kterou si festival objednal. Její uvedení ukazuje důležitou stránku podobných hudebních přehlídek.
Klasická hudba totiž není pouze opakováním velkých děl minulosti. Stále vznikají nové kompozice a současní skladatelé hledají vlastní odpovědi na otázky své doby.
Festival může sehrát významnou roli právě tím, že jim poskytne příležitost zaznít před publikem. Objednávka nové skladby není jen rozšířením programu o neznámý titul. Je podporou tvorby, která se může stát součástí budoucího repertoáru.
To je ostatně jeden z důvodů, proč mají hudební festivaly smysl i v době, kdy si můžeme téměř jakoukoliv nahrávku pustit během několika vteřin.
Nabízejí prostor pro vznik nových interpretací, nových děl a setkání, která by bez jejich dramaturgické práce možná vůbec nenastala.
Co zůstává po posledním potlesku
Když festival skončí, koncertní sály se vrátí ke svému běžnému provozu. Zůstávají fotografie, programy, recenze a vzpomínky návštěvníků.
Dvořákova Praha však letos připravila také další možnosti, jak se k uplynulým zážitkům vracet. Zveřejnila krátký filmový sestřih festivalové atmosféry, výběr mediálních ohlasů a rozhovory s umělci.
Pokračuje rovněž podcast Bez osnovy, v němž se ředitel festivalu Jan Simon setkává s osobnostmi hudebního prostředí. V aktuální epizodě hovoří s muzikologem a hudebním publicistou Jiřím Vejvodou.
Podobné formáty mohou být důležité především pro posluchače, kteří s klasickou hudbou teprve začínají. Nabízejí jim možnost poznat interprety i okolnosti vzniku jednotlivých děl způsobem, který není založen pouze na odborné terminologii.
Klasická hudba totiž nepotřebuje, aby jí každý okamžitě rozuměl. Potřebuje především příležitost, aby ji lidé mohli skutečně poslouchat.
Klasika nemusí být vzdálený svět
Někdy máme tendenci představovat si návštěvu koncertu klasické hudby jako událost spojenou s řadou nepsaných pravidel. Co si obléknout, kdy zatleskat, kolik toho musíme vědět o skladateli a zda dokážeme ocenit všechny interpretační detaily.
Takové obavy mohou být zbytečnou překážkou.
Hudba nevyžaduje, aby člověk při první návštěvě koncertu rozpoznal každou skladbu. Může ho zaujmout melodie, síla orchestru, zvláštní souhra nástrojů nebo jen atmosféra společného poslechu.
Odborné znalosti mohou zážitek prohloubit, nejsou však jedinou podmínkou jeho vzniku.
Právě festivaly, které nabízejí rozmanitou dramaturgii a doprovodné programy, mohou pomoci tuto vzdálenost překonávat.
Devatenáctý ročník Dvořákovy Prahy ukázal, že o klasickou hudbu existuje zájem. Téměř osmnáct tisíc návštěvníků představuje významné publikum, ale skutečná hodnota festivalu neleží jen v počtu prodaných vstupenek.
Spočívá také v jednotlivých setkáních s hudbou, která mohou v posluchači zůstat dlouho po skončení koncertu.
A možná právě to je nejdůležitější důvod, proč má smysl podobné festivaly pořádat. Nejen připomínat velká jména minulosti, ale umožňovat současnému publiku vytvářet si k jejich hudbě vlastní vztah.
Monika Škubalová | Mezi řádky
Věnuji se literatuře, divadlu, hudbě a kulturním příběhům, které stojí za pozornost. Další autorské reflexe, recenze a rozhovory najdete na mém kulturním webu Mezi řádky.
O festivalu: Dvořákova Praha 2026, 19. ročník, 5.–23. září 2026. Mezinárodní hudební festival věnovaný klasické hudbě a odkazu Antonína Dvořáka.
Zdroje:
- Dvořákova Praha – oficiální ohlédnutí za 19. ročníkem a festivalový newsletter, říjen 2026.
- Dvořákova Praha – výsledky ročníku a dramaturgie závěrečného koncertu.
- ČTK / Seznam Zprávy, 23. září 2026 – závěrečný koncert České filharmonie.
- Recenzní ohlasy festivalu: Novinky.cz, Lidovky.cz a Opera PLUS.
